Apollónova Dcera - Břemeno

Velký den

Přípravu svatby jsme stihli za dva měsíce, plus se mi podařilo zjistit, kde leží ta budova, o které jsem před nějakou dobou mluvila.
Každopádně nastal den D a i když se  obřad měl konat odpoledne, tak už od rána vládl chaos. Všichni, kteří se chtěli zúčastnit této události, byli překvapivě nervózní. Hlavně dcery Afrodity, které naposlední chvíli měnily oblečení, které si vezmou.

Nico se snažil být v klidu, ale moc se mu to nedařilo. Will...ten se držel stranou a tvářil se, že neexistuje. Jako by si vyměnili těla.
Já se Simonem, jakožto svědci, jsme se vším museli pomoc, aby se nic nepokazilo.

.
.
.

Běžela jsem za Willem do srubu, protože mi bylo zděleno, že má trému či co. Málem jsem se srazila se Simonem, který pospíchal za Nicem ze stejného důvodu.

Vrazila jsem do chlapecké ložnice ve srubu, kde na posteli seděl Will bez trička s hlavou svěšenou.
"Ahoj." Vydechla jsem a zavřela za sebou dveře. "Copak se děje?" Přešla jsem pomalu k němu, přičemž jsem si upravila ve vlasech černou čelenku s mašlí, která mi díky běhu skoro spadla.
Will mi věnoval smutný pohled, pak ho sklopil a zhluboka se nadechl. "Byla to chyba." Šeptl téměř neslyšně.
"Cože?" Klekla jsem si k němu, abych mu viděla do obličeje.
"Mo-moc jsem to uspěchal." Roztřásl se. "Co-co když Nico se mnou nebude šťastný? Sama si viděla, jak jsme se hádali! Já....já..." Schoval tvář do dlaní.
Přesunula jsem se na postel a objala ho. "Ale Wille, nebuď hloupý." Připadala jsem si jako máma.
Podíval se na mě skrz prsty.
"Hádky ke vztahu prostě patří."
Bylo poznat, že jsem ho nepřesvědčila. Tak jsem to zkusila jinak.

"Ty snad lituješ toho, že si požádal o ruku Nica di Angela?"
Zaraženě se na mě podíval.
"Jo nebo ne?"
"N-ne..."
"Tohle mě má přesvědčit?"
"Nelituju toho!" Vyštěkl.
"A proč toho nelituješ?"
"Protože..." Mírně zrudl a zasněně se zadíval do země. "Protože je to Nico."
"To znamená....?"
Zasmál se a zoufale rozhodil rukama. "To nejde vysvětlit! On je...on je...všechno! Roztomilý, ale taky děsivý. Hodný, ale nebezpečný..." Začal se rozplývat nad Nicovou existencí.

"On...on..." Po dlouhé době mu došla slova.
Pousmála jsem se. Můj plán vycházel.
"Moc ho miluješ." Pohladila jsem ho po zádech.
Jeho výraz napověděl, že si něco uvědomil. "Ne." Hlesl. "Víc než to..." Párkrát zamrkal a koukl na mě. Vypadal, jako by měl radostí vybouchnout.
Poplácala jsem ho po rameni a vstala. "Pak si nic neurychlil. Jak je ta reklama? Když miluješ, není co řešit."
Will se zasmál. "Díky, Flo."
Kývla jsem a dala se na odchod. "Začni se chystat, bráško. Za pár minut se setkáš se svým budoucím manželem."

.
.
.

"Tak...jak to šlo?" Sedla jsem si na lavičku vedle Simona, který byl oblečený jenom v černé barvě. Vlasy měl přehozené na jednu stranu.
"Celkem v pohodě." Protáhl se. "Jen...trošku zesmutněl, když jsem mu řekl, že se Scamander neukázal."

Pravda. Scami před čtyřmi měsíci někam zmizel a už se nevrátil. Nico doufal, že se aspoň na minutku zastaví. Kdo by na své svatbě nechtěl mít své přátele a rodinu?

"A jak sis vedla ty?" Zeptal se mě boreásovec.
"Myslím, že se mi konečně něco povedlo." Uchechtla jsem se.
"Tak to chce oslavu."
Za tuto poznámku jsem ho praštila do ramene.
"Jsi sprostý." Potlačila jsem úsměv.
"To říká ta pravá."

Ještě jsme se chvilku pošťuchovali, než byl oznámen čas, kdy se spojí dva lidé ve...jak je to dál? Nebo je to jinak? Štěstí, že jsem je neoddávala.

"Jak vypadám?" Zeptal se mě s úšklebkem Simon, když jsme se postavili.
Sundala jsem si čelenku a tu mu nasadila. "Teď je to perfektní."
Se s míchem jsme se vydali za Nicem a Willem.