Apollónova Dcera - Břemeno

Znovushledání

Bylo třicátého prosince, což znamenalo, že pozítří bude nový rok. Byli to už tři dny, co jsem byla přinucena se vrátit do tábora. No přinucena...byla jsem neuvěřitelně šťastná, že jsem zase tam, kam patřím, takže slovo "přinucena" tu situaci nevystihovovalo. Nazvala bych to spíš jako "neplánovaný návrat".

.
.

Riskovala jsem a procházela se lesem ponořená v myšlenkách, když jsem zaslechla kňučení. Moje zvědavost porazila instinkt, který radil, abych to nechala být. Šla jsem za tím zvukem a v rukou jsem držela dýku.

.
.
.

"No to snad-" Vykukovala jsem z poza jednoho stromu a pozorovala dvouhlavého psa, který se mě v létě pokusil zabít. Byl zraněný, ale ne smrtelně.
Zavětřil a podíval se na mě. Čekala jsem ledacos, ale to, že se staženým ocasem bude ode mě couvat a ke všemu nevrčet....šokovalo mě to.
Vynořila jsem se ze svého špatného úkrytu. Zastavil se. Jedna hlava mi zírala do očí, ta druhá se snažila vyhledat cestu k úniku. Dřepla jsem si a nespouštěla jsem z něj zrak. Málo kdy se někomu povede najít příšeru, která se ho nepokusí zabít. Ke všemu takovou, která vypadá, že neví, co si má počít.
Orthos, tak se ta nestvůra jmenovala, v tu chvíli působil, jako obyčejný pes, který ztratil svého pána.
Když jsem se pokusila přiblížit, zavrčel a couvl. Nebudu lhát, trošku mě ten tvor fascinoval.

"Floreto!" Kdosi mě zavolal a já se ohlédla. Zaslechla jsem, jak Orthos odkulhal co nejrychleji pryč.

Přiběhla Megan, rudovlasá dcera Iris. Byla celá pokryta sněhem a měla rudé tváře.
"Probíhá koulovací bitva a my prohráváme! Pojď nám pomoc!" Vytáhla mě na nohy a společně jsme běželi do bitvy.

.
.
.

Kdybych věděla, že budu bojovat proti boreásovcům a dalšími pár sruby, vůbec bych se nezúčastnila. Vždyť měli mega výhodu! Ale strana, ve které jsem byla, bojovala dlouho, ač jsme byli promrzlí až na kost. Proto jsme prohráli s pocitem, že jsme se aspoň snažili. Sláva vítězům, čest poraženým.

.
.
.

Seděla jsem v posteli převlečená do suchého oblečení, zahrabaná do deky tak, že mi byl vidět jenom obličej. Sem tam jsem si cucla kakaa, které mi přinesla jedna ze sester.
"Příště se přidám k Simonovi." Rozhodla jsem se, přičemž jsem rozjela debatu o tom, proč bych zradila své sourozence.

"Dobře, fajn." Snažila jsem se je uklidnit. "Jen mě to napadlo, protože proti boreásovcům se v koulovačce vyhrát nedá, takže by bylo lepší se k nim přidat." Pár z nich souhlasně zamručelo. "Samozřejmě bych pak měla pocit viny, že jsem se na vás vykašlala."
"Ha! Tak to určitě!" Prskla Lucy a my se zase začali dohadovat.