Apollónova Dcera - Břemeno

Nakupování....

Týdny ubíhali a už bylo naplánováno, jak bude vypadat oltář, kde bude stát a kdo bude oddávat. Chybělo ještě několik detailů a oblečení. Svatebčané si mohli vzít to, co chtěli, ale my jsme se museli sladit. Proto jsme se rozhodli (já, Simon, Will a Nico), že si vyrazíme do nejbližšího nákupního centra, kde se rozdělíme. (Ano, už mi byl zrušen zákaz vycházení z tábora.)

"Takže plán je následující..." Začala jsem, když jsme dorazili na místo. "Za dvě hodiny se tu sejdem, abychom šli na jídlo."
"Jsi jak učitelka na výletě." Uchechtl se Simon.
"Žákovskou." Zacukaly mi koutky.
"Sím, učitelko!" Přihlásil se Nico. "Vy jste nám neřekla, že si jí máme vzít."
"Odmlouvat budeš di Angelo? Píšu tvým rodičům."
"Paní učitelko? Můžu vám pak koupit oběd?" Zeptal Will.
"Podlézáš, Solancei? Taky žákovskou."
"Tebe by děcka milovali." Ušklíbl se Nico.
"Proto je nechci mít. Ale teta bych byla perfektní!"

.
.
.

"No? Co tohle?" Will odtáhl závěs kabinky, abych posoudila jeho oblečení.
Kolikátý je to obchod? Třetí?
Měl na sobě vanilkově bílé kalhoty a košili stejné barvy pod černou vestičkou.
"Připomínáš mi mafiána." Odpověděla jsem.
Will zakňučel a ošil se. "Chjo!"
Vstala jsem ze sedačky. "Prosim tě klid. Ta košile je super, ta vestička budiž, chce to jen jiné kalhoty. Hned ti pro ně skočím." Rychlým krokem jsem se vydala k věšákům s pánským oblečením.

Vybírala jsem vhodnou barvy, když...
"Copak, krásko?"
Ignorovala jsem klučičí hlas a vybírala dál. Barvu jsem měla, teď vhodný střih.
"Pro koho to vybíráš?"
"Brácha se žení." Ani jsem se mu nepodívala do obličeje.
Asi chtěl ještě něco říct, jenže to už jsem popadla prosté černé džíny a běžela za Willem.

"No! Hned to vypadá líp." Řekla jsem spokojeně.
"Takže je to hnus."
"Cože?"
"Máš hrozný vkus." Usmál se.
"Jestli se ti to nelíbí, měl sis vybrat za svědka Simona." Založila jsem si ruce na hrudi. Potlačila jsem úsměv.
"Pořád lepší, než vypadat jak mafián." Zasmál se a zatáhl záclonu od kabinky, aby se převlékl zpět do normálního oblečení.

Po zaplacení jsme šli do obchodu s oblečením pro ženy.
"Kam jdeš?" Podivil se můj bratr. "Kalhoty jsou támhle." Ukázal jiným směrem, než jsem měla namířeno.
"Wille, tvá svatba je vzácná událost, což znamená, že si musím vzít oblečení, které na mě normálně neuvidíš."
"Snad si nevezmeš...To bude poprvé, co..."
"Ano. Ano, vezmu." Vykročila jsem směrem k věšáku, kde visely sukně.

.
.
.

Když jsem se převlékala do oblečení, abych si ho vyskoušela, v zrcadle v kabince jsem pozorovala svůj odraz. Za těch pár měsíců jsem se hodně změnila. Byla jsem štíhlejší, svalnatější, díky tomu, jak jsem věčně běhala venku, jsem byla opálená a měla jsem hrozné množství jizev... Zajímalo mě, jestli by mě kamarádky ze školy poznali.
Jak se jim asi vede?

.
.
.

Po koupi světle modrého tílka a bílé sukně, která mi sahala po kolena, jsme měli hodně času, než jsme se měli setkat s Nicem a Simonem, tak jsme si šli prohlídnout ostatní obchody.