Apollónova Dcera - Břemeno

Zpátky v táboře - 2.část

Když jsem si šla dát věci do srubu, všimla jsem si vánočních světýlek visící nad dvěma každého srubu. Musela jsem se usmívat. Připadalo mi, že je tábor v zimě ještě hezčí.

"Nezvykej si. Jednoho dne tě odsud vyženou, jako to udělala tvá rodina."

Semkla jsem rty. Hlavně nereáguj. Říkala jsem si pořád dokola.

"Víš moc dobře, že ignorace na mě neplatí. A taky víš, že mám pravdu. Když to udělala tvá drahá matička, udělají to všichni."

Nejvíc mě zarazilo, že poprvé za celou dobu ten hlas nebyl vůbec agresivní. To mu dodávalo na přesvědčivosti.

.
.
.

Když jsem vyšla ze srubu, trefila mě do obličeje sněhová koule. Setřela jsem si sníh z očí a zahlédla smějícího se Harryho.

"To mě naučil Simon!" Pochlubil se, přičemž se mu v ruce objevila další koule.
"Tak co kdybys mě přestal koulovat a šel mě obejmout?" Nestavila jsem mu náruč.
"Fůj! Holky jsou blé!" Vypískl, hodil po mně kouli a utekl.

"Ani to dítě tě nemá rádo." Ozvala se Lucy, která se chystala vejít do srubu. "Ty si kluka prostě nenajdeš."
"Hlavně že na tebe se stojí fronta." Taky jsem si rýpla.
"Ale! Ňuňu holčička má drápky."
"Neříkej mi tak, nebo-"
"Nebo co?"
"Nebo tě přivážu ke stromu jenom ve spodním prádle!"
"Aspoň bys mi zařídila tu frontu." Udělala "sexy" pózu a mrkla na mě.
Předstírala jsem zvracení.

"Floreto!" Ze vzduchu se k nám snesl Simon, který mě hned objal.
"Simone!" Oplatila jsem mu objetí. "Chyběls mi." Odtáhla jsem se. "Víš, že máš v táboře dvojníka?"
Usmál se. "To ti vysvětlím pak." Poplácal mě po rameni.
Zamračila jsem se, pak ho praštila do ruky.
"Au! Za co?"
"Přestaň růst! Jsi mladší, ale stejně vedle tebe vypadám jako trpaslík!"
"Vždyť měříme stejně!"
Oba jsme se zasmáli.

Pár minut jsme si povídali, než se ozvalo troubení oznamující večeři. Vůbec jsem si neuvědomila, že už se dávno začalo stmívat.

.
.
.

Po večeři jsem se domluvila s Atherisem, že si zatrénujeme. Samozřejmě jsem mu řekla, ať na mě nebere ohled.

"Seš si tím jistá?" Zeptal se těsně před bojem. "Víš, že pro šerm nemáš nadání."
"Jen se o mě neboj, strýčku."

.
.
.

Ležela jsem na zemi v aréně celá bolavá a unavená. Vydýchávala jsem se.

"Já se tě ptal, jestli jsi si jistá." Atheris se nade mnou skláněl a snažil se nesmát.
"V poho-dě. Toh-hle jsem po-potře-potřebovala." Natáhla jsem ruce na znamení, že potřebuju pomoc se vstáním. Atheris chvíli přemýšlel, ale nakonec mě přeci jen zvedl.

Potřebovala jsem tvrdý trénink. Když jsem se přidala do kurzu bojového umění, přišla jsem na to, že ten hlas mé hlavě při boji mlčí. A já už měla plný zuby toho, jak mi dokola opakoval to, že mě všichni zradí. Musela jsem ho na chvíli umlčet, jinak bych zašílela.