Apollónova Dcera - Břemeno

Epilog

Uběhlo několik dní od toho, co se Will s Nicem odstěhovali a my jsme si pořád nemohli zvyknout na to, že tu nejsou. Velení nad srubem převzal můj bratr Josh, zároveň se stal hlavním medikem na ošetřovně.

.
.
.

"Takže už máš zbaleno?" Zeptal se mě Marek.

Před několika dny jsem dostala dopis od mámy, že nějak spolu se sestrami přemluvila pane Bakera, že k nim můžu na týden přijet. A protože se mi po nich stýskalo, souhlasila jsem. Jen jsem doufala, že se zase nepohádáme.
No ale neuškodilo by vyzkoušet můj nový bič...

"Jo mám." Usmála jsem se na něj.
"A vrátíš se?"
"Domů se vrátím vždycky."
"No tak hlavně přežij." Rozcuchal mi vlasy.
"Pokusím se." Jemně jsem do něj strčila, aby toho nechal.
"Floreto!" Do srubu vběhl Patrik. "Tvůj otčím je tu!"
"Sám?" Zeptala jsem se.
"Jo."
"No to potěš knedlík." Uchechtla jsem se.
Rozloučila jsem se s klukama a odešla.

.
.
.

"Nechápu, proč tě musím vézt zrovna já!" Vrčel pan Baker.
"Taky z toho nejsem nadšená, ale dělám to pro mámu, tvou ženu."

Nastalo ticho, které bylo přerušeno mužem.
"No a...ehm...povedlo se ti...zabavila ses toho prokletí?"
Spolkla jsem jedovatou poznámku. "Jo povedlo. Byla to fuška, ale nic co bych nezvládla."
Usmál se. "To má-" zarazil se. "To máma bude mít radost."
"Hmm..." Pustila jsem rádio, ze kterého se linula moje i Bakerova oblíbená písnička.
Snažili jsme se udržet, ale stejně jsme jí oba začali zpívat.

Třeba ten týden nebude tak hrozný.