Apollónova Dcera - Břemeno

Začátky problému

Po dvou dnech jsem začala být pěkně napružená. Všechno, úplně každičkou věc v táboře, se mi ten hlas snažil znechutit. Takže když jsem chtěla, aby držel hubu, musela jsem.....musela bych umřít, protože i když jsem jen seděla a trénovala se světlem, nebo jen čuměla do blba, pořád nadával.
Nejdřív jsem se to pokoušela ignorovat, ale pak mě to začalo neuvěřitelně srát.
Jedinou věc, kterou mi nedokázal znechutit, a že se opravdu snažil, bylo mluvení spřáteli. Ti mě vždycky dokázali uklidnit.

Nejvíc jsem se zajímala o drakona Weronike, kterého dokázala propašovat skrz bariéru. Weronike na něj velmi často nadávala, ale i tak mi přišel roztomilý. Ano, mě, Floretě Bakerové, se líbí nebezpečná i děsivá zvířata. Kdo v tom vidí problém? Nikdo? Výborně.

Taky jsem se dozvěděla o další schopnosti Simona. Docela mě to šokovalo a uchvátilo zároveň. Čaroděj a polobůh? Nevím jak Vy, ale mě to přišlo úžasné. Ano vím, má to svá rizika, ale která schopnost nemá?

Krom toho jsem velmi často pomáhala na marodce, kde jsem se schovávala před Markem. Ten kluk začínal mít opravdu vážný problém. Měla jsem sto chutí mu dát nějaké peníze, ať se jde vyřádit do nějakého města. Bohužel jsem žádné smrtelnické peníze neměla.

.
.
.

"Ahoj mami." Stála jsem přede dveřmi staré chaty, kam se má rodina ukryla před nestvůrami. Nevím, jak jsem to místo našla.
Žena stojící ve dveří, které jsem byla moc podobná, se nejdříve zatvářila překvapeně, pak znechuceně.
"Co tu chceš?"
"Chtěla jsem vás zase vidět." Nervózně jsem se usmála.
"Hm! Tak se zas můžeš vrátit na tu skládku!"
"Skládku?" Nechápala jsem.
Za zády mámy se vynořil můj nevlastní otec. "Do toho tvýho tábora!" Z jeho úst to vyznělo, jako by to bylo sprostý slovo.
"A-ale-"
"Snad sis nemyslela, že bychom ještě chtěli mít s tebou něco společného." Zasmál se.
"Měli jsme se tě zbavit už před-"

Probudila mě zase bolest hlavy. Byla hluboká noc. Posadila jsem se a chytla jsem se za hlavu. Ani v noci jsem neměla pokoj. Buď jsem se probudila z bolesti, nebo z noční můry.

"Ups! Promiň. Takový krásný sen a já tě probudila." Vysmíval se mi hlas, který se už tolik neměnil, jako tenkrát v Tartaru.
Spolkla jsem nadávku, potichu vstala, vzala si další prášek (začaly mi docházet) a šla do společné místnosti.

Seděla jsem na pohovce a hrála si se světlem, které jsem vytvořila. Hlavou mi vířily různé myšlenky, které se hlavně týkaly mé smrtelné rodiny.
Co když je to pravda? Co když mě už nikdy nechtějí vidět?

"Nemůžeš spát?"
"Ahoj, Ricku." Pozdravila jsem nového příchozího. Rick byl můj sourozenec, který měl jít nadcházející den na výpravu. Podrobnosti neznám.
"Taky noční můra?" Posadil se vedle mě.
"Hm. Ale asi není tak hrozná, jako ta tvoje."
Přikývl. "Mám obavy ohledně výpravy."
"Neboj se. Dopadne dobře." Pohladila jsem ho po ruce. Bylo vidět, že mi nevěří. "Hlavně se nám vrať, jo?"
"Dobře." Pokusil se o úsměv a já mu dala sesterskou pusu na tvář.