Apollónova Dcera - Břemeno

Marodka

(Odehrává se v době, kdy se odehrává příběh ScamanderVaine)

Po rozhovoru s Oscuro, byla dcera bohyně Nyx zticha, což bylo skvělé, poněvadž jsem mohla přemýšlet nad dalšími možnostmi, jak se jí zbavit. Ta, která mě napadla jako první, měla fungovat jako zastrašení, nebo něco jako záložní plán.

Zatímco jsem uzdravovala Harrymu zlomenou ruku, Sára ho hladila a šeptala mu konejšivá slova. Byla jsem moc ráda, že se mi i Simonovi podařilo je dát dohromady. Tvořili velmi roztomilý pár.

"Tak hotovo." Opatrně jsem mu jí prohmatala. "Zkus s ní pohnout." Poslechl. "Bolí?"
Zakroutil hlavou. "Ani trošku." Usmál se.
"Příště buď více opatrný a ty Sáro dej na něj pozor." Koukla jsem na svou sestru.
"Budu!" Kývla.
Když Harry slezl z lůžka, chytili se za ruce a odběhli pryč.
"Aww! To je taaaak cuuuute!" Zakvílela vedle mě Megan. "Chci být její družička!"
"Já taky!" Ozvala se Jane.

Já se šla starat o dalšího pacienta, přičemž jsem přemýšlela, jak Oscuro zlikvidovat.

.
.
.

"Škoda, že nemáš čas hledat nějakýho natvrdlýho boha." Vysmála se Oscuro mému nápadu, že bych otce opět poprosila o to, co udělal před lety; nějakým způsobem jí uspal. Proto jsem v klidu mohla žít mezi smrtelníky, aniž by mě posedla.

Byla to pravda, nastal útok nesvůr, tudíž jsem neměla čas otce najít, nebo zavolat. Pokud by se teď Apollón objevil, bylo by to opravdu super, jenže takové štěstí nemám.
Napadlo mě, že bych poprosila dítě Hypna, ale díky boji to bylo nemožné.

Polobohové neustále nosili další a další zraněné, nebo polomrtvé a mně už začínali docházet síly, takže jsem se musela uchýlit k tradičnímu způsobu léčení.
I mých pár sourozenců, kteří nešli do boje, tvrdě pracovali, aby se pacienti co nejrychleji uzdravili a šli zase bojovat.
Celkově na marodce vládl zmatek s nervozitou. Všichni pobíhali od lůžku k lůžku, křičeli po sobě.
"Johne!"
"Už jdu!"
"Johne!"
"NEMŮŽU!"
"ALE POTŘEBUJU TĚ!"
"ŘEKNI ELLEN!"
"TA DĚLÁ NĚCO JINÉHO!"
"FLORETO!"
"MOMENT!"
Krom řvaní proseb a rozkazů se marodkou ozývaly nářky zraněných. Nic pro slabé povahy.

Začínala mě z toho bolet hlava. Snažila jsem se všechno stíhat, všem pomoc, jenže to nešlo. Občas jsem dokonce do někoho vrazila, jen abych k někomu došla.
Jediný, co mě drželo od zhroucení, bylo pomyšlení na přátelé, kteří bojují a potřebují pomoc. Tohle byla jediná věc, kterou jsem pro ně mohla udělat.

.
.
.

"NE!"
"MUSÍM TI TO ZAŠÍT!"
"BOLÍ TO!"
"POMOCTE MI NĚKDO!"

Jednu holčinu ošklivě sekly do břicha a bránila se, abych jí to nemohla zašít. Několik sourozenců mi museli pomoc, aby zůstala ležet v klidu. Jak já si moc přála, abych nebyla na pokraji svých sil. Mohla bych jí ulevit od bolesti.