Apollónova Dcera - Břemeno

Orákulum

Seděla jsem u oběda, u nohou mi ležel Orthos škemrající o zbytky, které jsem mu občas dala. Přitom jsem trénovala se světlem, ale když se objevily černé...jak to nazvat? Částečky?...tak jsem přestala. Nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl.
Jenže Orákulum mělo jiný názor.

Nejdříve jsem ono proroctví zaujatě poslouchala, jenže když řeklo, že budu muset říct o svém prokletí minimálně jenom Scamimu, přestala jsem vnímat. Bolest hlavy, hučení v uších a zrychlený tep...To vše jsem prožívala.

"Ó! Vypadá to, že se do naší hry zapojil i někdo další!" Zahyhňala se Oscuro a já měla pocit, že kdyby mě teď ovládala, zatleskala by radostí.

Všichni na mě zírali, což mi náladu ještě zhoršilo. Nesnášela jsem pocit toho, že jsem středem pozornosti.

"Floreto?" Řekla opatrně Lucy. "O čem to - mluvila?"
Prudce jsem vstala. Musela jsem na vzduch. Při odchodu se mi pod nohy pletl Orthos.

Když jsem opustila jídelnu, rozeběhla jsem se pryč. Nechtěla jsem opustit tábor, takže jsem doběhla k zálivu, kde jsem se začala nervózně procházet, přičemž mi u opasku zvonila rolnička. Takže mi Oscuro dala pokoj.
Začala jsem si broukat, abych se co nejrychleji uklidnila.

Zaslechla jsem štěknutí. Orthos v jedný tlamě držel klacek a druhou mě upozorňoval, že si chce hrát.
Rázem mě stres opustil. S úsměvem na tváři jsem mu klacek vzala, křikla "aport" a hodila.
Když přiběhl a já mu chtěla znovu aportovat, přikrčil se v náznaku toho, že mi kus dřeva nedá. Takže jsme se začali přetahovat.
Když si Orthos stoupl na zadní, byl skoro větší, než já. Bylo jasné, že když má o jednu hlavu víc, tak vyhraje.
Trhl sebou tak, že jsem spadla do sněhu. Přetočila jsem se na záda a můj zvířecí kamarád mě začal olizovat, se smíchem jsem ho drbala.

"Tak to stačí." Opatrně jsem ho odstrčila. Postavila jsem se a opucovala se. Orthos mě pozoroval. "Jsi moc hodný pejsek."
Zaštěkal na souhlas.
"No ano, jsi!" I když jsem chtěla přestat, zase jsem se s ním začala mazlit. "Můj skvělý kamarád."
Dal packu na mou ruku, která ho drbala.
"Nechápu, proč tě ten parchant nechal na pospas přírodě." Mluvila jsem o jeho minulém majiteli.
Zakňučel.
"Jsi skvělá nestvůrka. No nic." Stoupla jsem si. "Orákulum řeklo, že bych měla o svém prokletí říct Scamimu."
Orthos zavrčel.
"Viděls ho jenom párkrát a už ho nemáš rád?" Potlačila jsem smích.
Kýchl si.
"Hahaha! To bude mít radost. Tak pojď. Snad je pořá-"

"A proč mu to říkat?"
Orthos ode mě couvl a začal vrčet.
"Pořád se můžeme spojit~"
Máš velmi špatnou paměť. Už jednou jsem ti řekla ne.
Zhoupla jsem se v bocích, přičemž rolnička zacinkala a tu otravnou holku umlčela.
Pes přestal vrčet.
"Tak...teď najít Scamandra."