Apollónova Dcera - Břemeno

Sen

"Mami? Tati?" Koukala jsem na své rodiče, jak schovávají něco do díry ve stropu v obýváku.
"Flo!" Vzala mě do náruče máma, zatímco můj nevlastní otec zakryl díru bílou deskou.
"Co to bylo?" Zeptala jsem se.
"To je dospělácké tajemství." Mrkl táta.
"Ach jo!"
"Ale neboj se." Usmála se máma. "Jednou se to-"

Scéna snu se změnila.

Vznášela jsem se v temnotě a přede mnou stála...moje horší verze. Proč zrovna horší? Nejenže se tvářila, že jí vše patří, ale tak vyzívavé oblečení, co měla....Fuj! Tohle bych si na sebe NIKDY nevzala, i kdyby to znamenalo skočit do Tartaru, jen abych se tomu vyhla.

"Ahojky, Flo~" Měla tak odporný hlas, že kdybych se mohla pohnout, což jsem nemohla, jednu bych jí vrazila.
"No nazdar." Řekla jsem otráveně.
"Dlouho jsme se neviděli. Ale nebudeme se zabývat hloupostmi. Jen jsem ti chtěla něco navrhnout."
"No?"
Obešla mě a zezadu objala. "Spojme se."
"Cože?"
"Ano, vím dcera boha slunce a dcera bohyně noci nejdou k sobě, ale máme jedno tělo, ta-"
"Jak je možné, že máme jedno?!"
"Jedna z nás je prokletí té druhé." Ušklíbla se. "No ale to je jedno! Tak co ty na to? Spojíme se a splníme to, k čemu jsme byli stvořeny?"
Podařilo se mi zatnout pěsti. "Tys možná byla stvořená ke zkáze světa, ale já byla stvořená k tomu, abych tě zastavila."
"Ou! To je škoda." Odtáhla se. "Každopádně kdyby sis to rozmyslela, dej mi vědět. Papa~"

Opět jsem se ocitla doma. Tentokrát jsem seděla na gauči a hrála si s rolničkou na mém náramku. Pamatuju si, že mi tehdy bylo pět.
"Mami? Proč musím nosit rolničku?"
Máma se usmála a pohladila mě po vlasech. "Protože tady bydlí bubák a protože si ještě malá na to, abys ho porazila."
Zamračila jsem se. "To není odpověď."
Zasmála se. "Zapomněla jsem zmínit, že ho cinkání a zvoňení uspí a že tě chce..." Hledala správné slovo, kterým by to řekla. "...sníst."
"Aha." Zase jsem se zaměřila na náramek. "A kde tem bubák je?"
Ve tváři se jí objevil smutek. "Je pořád v to- u tebe."

.
.
.

S trhnutím jsem se probudila. Venku začalo svítat, což znamenalo snídani.

Věděla jsem, že nutně potřebuju do svého starého domova. Ale Cheirón mi na dobu neurčitou zakázal opouštět tábor, kvůli tomu, že jsem ho častokrát bez povolení opouštěla, takže i když mi bylo nabídnuto místo ve výpravě, nemohla jsem jít. A zdrhnout taky nepřipadalo v úvahu, jelikož by mě Tomáš ZASE napráskal. Takže jsem se zatím musela spokojit s druhou informací, kterou jsem zjistila.

.
.
.

Hned po snídani jsem se vydala do malého obchůdku, který vedli Stollovi. Koupila jsem si tam rolničku na šňůrce, kterou jsem si přivázala k opasku.

"Ale to není fér." Kníkla Oscuro.
Je to hrozná kravina. Kývla jsem. Čekala jsem, že budu muset vykonat hrozně těžký úkol, abych tě zpomalila...A ono stačí nosit jen přiblblou rolničku.

.
.
.

Jak jsem si myslela, rolnička jí pouze zpomalila, takže jsem vždycky poznala, když se mě pokusila ovládnout, což znamenalo výhodu, páč jsem tomu mohla včas zabránit. Mohla jsem se zas věnovat svým koníčkům i přátelům.

Samozřejmě když něco vypadá moc dokonale, Nemesis zasáhne. A ten zásah nastal o měsíc později, kdy se u oběda ozvalo Orákulum.