Ve jménu svobody

1.

Maple Greystone procházela chodbami a pokoušela se neslyšně dostat až ke dveřím v druhém křídle hradu.
Její zrzavé vlasy zářily oproti světlým stěnám hradu a její pihy napovídaly, že Maple byla požár a šílený žár. Že nosila oheň v duši a nebála se temnot.
Že i přes svou magii, díky níž ovládala zemi a horniny, byla stále hlavou v oblacích a mimo realitu.
Byl zrovna prosinec. Druhý měsíc rodu Gracillityů. Proto se všechny rody- tedy ta vybraná část z nich- sešly zde, na gracillitském hradě, aby zde oslavovali všechny z jejich rodu.
Maple už celý měsíc trávila zde. Sice nepatřila mezi smetánku svého rodu, ale vydobyla si právo zůstat zde celý měsíc oslav pro veřejnost.
Listopad trávili Gracillityové oslavami rodinnými, ostatně jako všichni při prvním měsíci jejich rodu.
Maple se zastavila a podívala se z okna na nádvoří. Venku padal sníh a nacházelo se na něm  jen velmi málo lidí- sloužící s povinnostmi v nevábném mraze.
Chvíli upírala zrak na postavičky dole, pak se ale otočila a sundala si boty.
Bosýma nohama se dotkla dlaždic, chlad se jí zakousl do chodidel.
Maple nenosila punčochy ani v zimě, kdy všechny dámy chodily zachumlané v kabátech a šálách. Ona vždy svým lehkým oděvem zahambovala i muže drkotající zuby.
Často s nimi laškovala a smála se s nimi. S hradní gardou si rozumněla, nejvíce pak s jejich kapitánem Kyrrem.
,,Žádný z mých můžu nemá tak tuhý kořínek jak ty," říkával vždy se smíchem. ,,Kdybychom udělali soutěž, vyhrála bys na celé čáře."
Vždy se s ním smála a veselila.
Chlad jí vždy dodával klid. A ten potřebovala vzhledem k jejímu ztřestěnému životu.
Kráčela dál a užívala si ticho na chodbách. Postupně si začala broukat a pak i tančit při chůzi.
Všichni teď byli na hostině, hodovali a slavili. Byla zde skoro sama.
Skoro.
S jistotou totiž věděla, že zde je ještě jedna osoba. A čeká na ni.
Došla až k vysokým dřevěným dveřím. Zaťukala a vstoupila dovnitř.
Porozhlédla se kolem a uviděla muže s delšími hnědými vlasy, jak se opírá o stůl.
,,Aarone," oslovila ho a nasadila svůj kočičí úsměv.
,,Maple," odpověděl muž a přistoupil k ní.
Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Políbil ji na ústa a ona se mu zasmála do rtů.
,,Máš zpoždění," zašeptal jí do ucha a pak ho olízl. Na krku ji zahřál jeho dech. Projela jí vlna vzrušení a ona se pod ní prohla a přitiskla se k dědici rodu Northdailů ještě víc.
,,Copak já jsem někdy někam přišla včas?"
zamručela mu do ucha a náruživě ho políbila.
Aaron se zasmál a povalil ji na postel. Začal ji naléhavě svlékat. Prsty mu roztrhla košili a zasmála se nad tím.
,,Únava materiálu," prohodila a ďábelsky se zazubila. V očích jí plála touha a vášeň. Chtěla, aby si ji vzal. Nechtěla čekat. Už čekala dost.
Dlouhý měsíc.
Zatímco Aaron odjel po prvních třech dnech oslav řešit své problémy, kterých  jakožto dědic rodu měl požehnaně, ona zůstala tady a čekala na něj.
A teď... Teď si chtěla vzít všechno. Všechno, co byl ochotný jí nabídnout a ještě mnohem víc.
Pak ale Aaron několika pohyby odhodil i své kalhoty a spodní prádlo.
Svlékla si všechno to zbytečné oblečení a usmála se.
Prohlížel si ji a nechával ji čekat. Zavrčela na něj a on se zasmál.
A pak jí dal vše co chtěla.

~

Edwin Bluespear seděl na židli v obrovské síni a nudil se.
Strašně.
Už ani kapka vody, se kterou si dosud- díky své magii- pohrával, ho nebavila.
Ale jako dědic svého rodu zde být musel.
Byl přinucen jsem jet aspoň na několik posledních dní tohoto měsíce.
Edwin se rozhlédl kolem.
Nikde nebyl kdokoli, s kým by se mohl bavit.
Jeho milovaná Kristine zde nebyla, všichni jeho přátelé zůstali doma a neměl chuť se s někým novým seznamovat.
Pustil kapku vody zpátky do sklenice a opřel se na židli.
Všechny tyhle oslavy Edwina vždy odrazovaly. Neměl je rád, ostatně jako všichni Bluespearové. Až na jednu.
V davu se bleskla hříva zlatých vlasů.
Pozorně se rozhlížel, ta plavovlasá dívka mu nesměla utéct.
Pak se vynořila z davu kousek od něj.
,,Edwine!"
Rozběhla se k němu a skočila mu za krk. Objal ji a políbil do vlasů.
,,Florine."
Jeho sestra.
Odtáhla se od něj a usmála se.
Její dokonalá andělská tvář zářila jako slunce. Mezi rody se diskutovalo, že patří k nejkrásnějším ženám, ale její vnější krása se nemohla rovnat té vnitřní.
Florine byla anděl v lidském těle. Všichni ji milovali a ona všem lásku oplácela úsměvy, laskavostí a vlídnými slovy. Byla milována napříč rody a zeměmi. Často se vydávala na hranice s Temným hvozdem, aby vojákům mohla dát oblečení, jídlo a lásku. Tu všeobecnou lásku, kterou rozdávala po hrstech a bez rozdílu.
A Edwin ji miloval.
Miloval ji jako svoji sestru ale naprosto bezpodmínečně a nekompromisně.
Byla jeho slunce. Jeho malá sestřička a dívka všeobecně milovaná.
Obdivoval ji. Obdivoval vše, čím byla a čím být hodlala.
Obdivoval to, že dívka s jen zanedbatelnou kapičkou magie v žilách, bez dědického titulu a bez jakýchkoliv bojových schopností může být tak slavná a vážená.
Tak důležitá.
Edwin i přes všechny své dovednosti - jak bojové, tak magické- věděl, že se na něj nikdo nebude dívat s takovou úctou jako na ni.
A nevadilo mu to.
Podle jeho názoru si nikdo - nikdo další - takovou úctu nezasloužil. Jenom jeho sestra. Ta dokonalá Florine Bluespear, sestra dědice rodu, zakladatel několika charit a anděl v lidském těle.
,,Dorazila jsi až teď?" zeptal se Edwin.
Byl tak rád, že tu nemusí být sám a její přítomnost byl dar Bohů.
Pokývala hlavou a posadila se k němu za stůl.
,,Před chvílí jsem se vrátila z jedné vesnice," prohodila zatímco si na talíř nandala kus dortu a pustila se do něj.
,,Teď v zimě lidé potřebují pomoc víc než kdy jindy."
Edwin se na ni usmál a kousek dortu ochutnal. Nic nenamítala, tak jako vždy.
Klidně by se pro ostatní rozkrájela.
,,Jak dlouho tu asi zůstaneš?"
Podíval se na ni s očima plnými naděje. Přál si, aby tu zůstala až do konce měsíce a pak aby se spolu vypravili na jejich hrad.
Aby spolu mohli strávit co nejvíc chvil.
,,Nevím, den dva, možná i tři," řekla a stiskla mu ruku. ,,Nemůžu se dlouho zdržet."
,,Já vím," odpověděl a sklopil hlavu.
Jemnými prsty ho pobídla, aby se jí podíval do očí.
,,Edwine," vyslovila jeho jméno s takovou něhou jakou neměli ani jeho milenky. ,,Hrozně ráda bych s tebou zůstala a trávila čas. Ale nejde to. Promiň."
Chytnul její ruku a usmál se na ni.
,,Za nic se neomlouvej. Já to chápu."
Pohladila ho po tváři a znovu se pustila do dortu.
,,A co ty a Kristine?"
Edwin se ušklíbl. Kristine byla jeho milenka - už nějaký čas.
,,Pořád stejné."
Na její milence se ptát nemusel. Věděl, že žádného nemá. Nikdy žádného neměla. Edwin nevěděl proč.
A neptal se.
Florine mu prohrábla světlé vlasy rukou.
,,Pojďme tančit," podívala se na něj s prosbou v očích.
Edwin jí nedokázal říct ne, nikdy. Ale možná ani nechtěl.
Určitě nechtěl.
Protože Florine, jeho milovaná sestra si zasloužila vše co si přála.
A ještě mnohem víc.

Ahoj! Tak tu mám nový fantasy příběh 🔥 snad se bude líbit.
Jinak už teď děkuju Ciara_Monrae
Protože díky ní jsem měla pocit, že se do tohoto světa může zamilovat ještě někdo další 💕💕
A I když to asi nikdo číst nebude, díky tobě mám chuť napsat ho až do konce. Děkuju moc💕 za všechny ty zprávy, názory a rady.
Jinak budu moc ráda za hlasy a komenty!