Ve jménu svobody

12.

Edwin byl hrůzou bez sebe. Florine, jeho Florine.
Když narychlo přijel kočár hnal se dopředu. Vynášeli ji dva zdravotníci, ale on je odstrčil a vytrhl jim její bezvládné tělo z rukou. Nesl ji do věže, kde léčitelé sídlíli a neslyšel nic, jen tep svého srdce.
Byla celá od krve. Její světlé šaty na sobě měly obrovské skvrny termínové  barvy. Bledý obličej měla zkroucený bolestí, ale spala. Nebo tak aspoň vypadala.
Nevěděl, kde přesně krvácí. Krev byla všude. Cítil ji na rukou a těle a modlil se. Ke všem bohům, ani jednoho nevynechal. Stále dokola opakoval jedinou prosbu. Ať přežije.
Když přišel do síně patřící léčitelům, všichni se seběhli. Běželi k němu a chtěli mu ji vzít on ji však nepouštěl.
Na příkaz hlavní léčitelky ji položil na nejbližší lůžko. Chtěl s ní být, ale vyhnali ho. Chtěl ji držet za ruku a zůstat u její postele, ale nemohl.
Celou noc strávil na chodbě před dveřmi ošetřovny.    
Celý druhý den seděl na lavičce a stále dokola opakoval ty slova.
Ať přežije. Ať žije, ať není mrtvá.
Když prošel všechny bohy začal znovu.
Zeus, Hera, Athena, Ares...
Modlil se ke všem, i těm co neměli nad léčiteli moc.
Až večer kolem půlnoci vyšla ze dveří hlavní léčitelka.
Edwin vstal. Chtěl jediné, jedno jediné. Chtěl život pro svoji sestru. Klidně by jí přenechal svůj kyslík, svou krev. A chtěl za to jen tohle.
Aby Florine přežila.
,,Byl to těžký boj," řekla. Měřila si ho starým moudrým pohledem. Dávala si na čas. Ne proto, aby ho napnula, prohrávala si s ním nebi něco podobného. Jen proto aby měl čas všechno zpracovat.
,,Ale nakonec přežila."
Edwin pocítil neskutečnou úlevu. Byla naživu. Přežila to. Dýchá. Tepe jí srdce. Z pohledu stařenky před sebou, ale pochopil, že na něj čeká háček.
,,Edwine, její tělo je vyčerpané a zničené. To, že funguje teď, neznamená, že bude fungovat i zítra. Člověk je nevypočitatelný stroj, u kterého není nikdy nic jisté. Je možné, že nezvládne zůstat silné.
Jestli tvoje sestra dokáže být silná. Je to souboj mezi Florine a smrtí. Nikdo z nás pro to nemůže udělat víc."
Všechna jeho radost se rozsypala na miliony kousíčků.  Na částečky tak malé, že je nic už nedokázalo vrátit zpátky.
Otočil, ani léčitelce nepoděkoval, a šel. Rychle, slyšel jen tlukot svého srdce. Věděl, kam míří a nic ho nepomohlo zastavit.
Rozhodnul se.
Když vtrhl do pracovny své matky, měl pro ni jen tři  slova.
,,Změnil jsem názor."
Jofelin se usmála.

~

Faith Gracillity seděla v komnatách, jež jí byly přiděleny a listoval tou starou knihou. Nacházela se na hradě Moondustů, kam byla poslána jako osoba z královské rodiny Gracillityů, aby zde slavila měsíc jejich jména.
Tuhle knihu sebou tahala už dva týdny. Byla psaná velmi starou formou jazyka, šíleným rukopisem, na zašlých stránkách.
Někdy v ní nenašla vůbec nic. Jen bláboly a všeobecné známé informace.
Někdy odhalila poklady, který ji zaskočili. Jako třeba teď.
Na začátku časů magie lidmi ovládané, nestálo šest forem umění kouzel. Nýbrž pouhé tři. Oheň, voda a zem. Lidé toužíc po poznání, zkoumali a  objevovali zákoutí magie.
Oheň dal vzniknout světlu, světlo dalo vzniknout temnotě a vzájemně se svázali v jedno. Voda zrodila led, na ledu stál mráz a mráz zrodil vítr.
Jen země. Země skrývající poklady nesmírné hodnoty se spojila s vodou. Nikoli zrodila z její podstaty. Spojení těchto stránek magické moci dalo možnost člověku ovládat rostlinstvo. Rostliny se staly součástí země a země jejich matkou.
Tak vzešlo šest forem, jaké máme teď.
Oheň. Světlo. Voda. Mráz. Vítr. Země.
Faith na stránky vyjeveně civěla. Pod textem byl znak, symbol.
Trojúhelník a v něm tři kruhy navzájem se protinající. Byl jí povědomý.
Z úvah ji vyrušilo klepání na dveře. Knihu zaklapla a schovala do šuplíku. Zahalila ji musel temnoty a zavřela ho. Pak zamčela.
,,Vstupte," křikla.
Do místnosti vstoupila mladá služebná. ,,Mám vás připravit na oslavu, má paní."
Faith přikývla a vstala. Čeká ji koupel, drahé šaty a líčení. A pak musí na večírek, kam by nejradši nešla.