Ve jménu svobody

32.

Faith Gracillity stála na vysoké stoličce hradní knihovny a podávala těžké staré svazky tmavovlasému muži.
,,Jedna z těchhle by to snad být mohla," řekla zamyšleným hlasem. Ze zdola se ozvalo jen tiché odfrknutí. Nespokojeně mlaskla a natáhla se víc doleva. ,,Je ti jasné,  co hledáme. Je ti i jasné, jak moc je to tajné," začal Taurus odlehčeným hlasem.  ,,Vážně si myslíš, že by to někdo schoval do hradní knihovny, Faith?"
Stolička pod jejíma nohama zavrzala, když mu podala další svazek textů. ,,Ujišťuji tě, že to jsem si nemyslela ani na minutu."
Ztišila hlas tak, aby ji slyšel jen on. ,,Nehledáme klíč. Hledáme klíč, co nás možná zavede ke klíči klíče."
Leventis se nevesela zasmál. ,,Spolupracovat s tebou je radost." Převzal si od ní těžkou knihu v smaragdovém obalu. ,,Ypsa má pravdu. Příliš pracuješ."
Blondýnka se na chvíli zarazila. ,,Ypsa moc pije." Taurus se při její odpovědi ušklíbl: ,,Otázka je, co tě zabije dřív. Práce nebo alkohol?"
,,Aspoň umřu tak, jak žiju," zamumlala tiše, že ji nemohl slyšet. Nakrčila obočí a pohledem přejela po zbytku knih. Pak slezla na zem vedle tmavovlasého muže.
,,To je všechno," pokývala hlavou. Přikývl a vzal hromadu do rukou, pomalu se vydal k východu. ,,Teď už to jen musíme přečíst," dodala.
Levetis povytáhl jedno své obočí. ,,Odkdy o sobě mluvíš v množném čísle?" Otráveně protočila očima. ,,Teď už to jen musím přečíst."

Trávila hodiny nad zažloutlými stránkami. Dlouho do noci si svítila vlastní magií. Očima klouzala po textu, když hledala cokoli zajímavého. Nikdy nic. Zatím co jedním uchem poslouchala bělovlásku, jak se baví s jejich společníkem, sama padala únavou. Každý den vstávala s tím, že se někam posune. Že večer nebude mít za sebou jen spoustu zbytečných písmen, jež všechny přečetla. Jakýkoli bod byl však v  nedohlednu, a tak se dál topila pod masou vět a textů, které byly k ničemu.
Dolehl k ní Ypsin smích, jen lehce k nim natočila hlavu. ,,Lžeš," odpověděla Moondustka s mírným úsměvem na rtech.

,,Vsadíme se?" oponoval Taurus. Ozval se další vlna smíchu, s níž odvrátila svou pozornost. Všimla si toho. Dlouhých pohledů, letmých doteků, vzájemných úsměvů a toho, jak, i když byla v místnosti i Faith, měli oči jen pro sebe.
Někdy nad tím přemýšlela. Proč si nic neřeknou? Proč kolem sebe chodí, jako by pro něj ten druhý nic neznamenal? Proč mrhají čas, který by mohli strávit šťastní?
Vždycky se zastavila u této otázky. Co celý život dělala ona? Mrhala svůj čas a doufala, že bude šťastná. Ale byla vůbec někdy? Samozřejmě ano. Ale byla to spíš tichá forma štěstí, vděk za to, že není špatně. Rozhodně ne ten pocit smíchu v hrudi a úsměvu na tváři, když chtěla zpívat a tančit.  Tohle štěstí pro ni bylo skoro cizincem, s nímž měla tu čest jen párkrát.
Zamrkala. Tenké linie písmen se jí rozmazávaly před očima. Tak až skoro vypadaly jako symboly dávných jazyků. Zornice se jí prudce rozšířily. Zhluboka se nadechla. Několikrát na prázdno polkla a pak se usmála. Otočila se na Moondustku, smějící se se zvrácenou hlavou. Sledovala její napjatou, bledou kůži.
,,Něco mě napadlo," vydechla blondýnka. ,,Něco, co..." V další chvíli však vstala ze své židle. ,,Bohové, Bohové, proč mě to nenapadlo dřív," vydechla. Na malou chvíli byla v místnosti jen ona sama, tak jako bývali ti dva za její přítomnosti. Jen ona a její myšlenky. ,,Bohové," zopakovala a chytla se za pusu. Teprve v tu chvíli se podívala na muže vedle ní. Ať očekával jakoukoli odpověď, nedala mu ji. Jen vyběhla ze dveří do temných chodeb hradu. Její kroky se rozhléhaly po kameni. Brzo se k nim připojili další dvoje, ženoucí se za mladou dívkou s rozjařeným výrazem na tváři.
Faith se najednou cítila lehká. Lehčí než vzduch. Hlava se jí motala úlevou, štěstím i nadšením. Nebyl to promarněný den, říkala si, nebyl to promarněný den.
Utíkala dál a nevnímala svůj uhnaný dech nebo píchání v boku. Byla kousek odpovědi, která je mohla ponusout dál. Která mohla ukázat další cestu. Ukázat jí směr, když byla už dlouho ztracená. Jim všem.
Nezpomalila ani na kluzských schodech sklepení, ani v temných, vlhkých chodbách. Naprosto jistě utíkala na známé místo, tam, kde byla vždy sama. Temnota ji vítala a volala na ni, když vtrhla do dlouhé chodby, kam nikdo jiný nemohl.
Zastavila se a na moment jen stála ve tmě. Teprve teď ji napadlo, že by se mohla mýlit. Zhluboka oddechovala. Ne, muselo to tak být. Musela mít pravdu.
Přivolala svou moc a osvětlila zdi. Udělala krok k hladkému kameni pískové barvy. Natáhla ruku a dotkla se stěny, která příjemně hřála do jsi kůže. Prsty přejela po rytinách v ní. Znacích zdůrazněnych temnou barvou. Očima klouzala po jednotlivých čarách, když to uviděla. Malý znak trojúhelníku s třemi kruhy v něm. Natáhla v němu ruku a usmála se. Měla pravdu. Na malou chvíli si byla jistá, že jen na tom v jejím životě záviselo, než zvrátila hlavu a rozesmála se.