Ve jménu svobody

33.

Faith utíkala. Kniha ji pálila v rukách jako rožzhavené železo, nepouštěla ji však a jen běžela dál. Slyšela za sebou jejich kroky, uřícené a pomalé. Zatímco jí dodával předmět v jejích dlaních novou naději.
Dnes v noci se to musí stát, šeptal hlásek v její hlavě. A opakoval ta slova tak dlouho, až jim uvěřila. Nezpomalila ani v tmavých chodbách, ani na vlhkých schodech. Dál se hnala na místo, kde si byla jistá, že najde odpověď. Konečně. Po zoufalém hledání, po celém měsíci beznaděje, že konečně bude zas o kus dál.
Tolikrát už na to místo šla, každou část cesty znala a byla schopná jít s zavřenýma očima. V tu chvíli si byla jistá, že bohové existují, že tam skutečně jsou a že řídili její kroky ten den a taky dny poté. Věděla a pochopila, že nemohla být náhoda, že právě ona našla to místo, právě a pouze ona na něj mohla vstoupit a také ona byla jedna z minima lidí, kteří byli schopni získat knihu v její ruce.
A tak se nezastavila před známou vlnou temnoty. Vběhla do ní, jako do mateřského náručí. A pak. Pak se místo obvyklého pocitu klidu a vyrovnanosti objevilo něco jiného.
Prudce se zlomila v pase, rukou se přidržela zdi, aby nespadla. Její hlava třeštila milionem různých hlasů, které před sebe křičely kletby a proklínaly právě ji za neschopnost a slabošství. V lebce cítila obrovský tlak, jako by na ni tlačila neskutečná síla. A v ústech ji sužovala neskutečná žízeň.
Pokusila se udělat krok, ale nohy se jí podlomily a ona dopadla na hladký písek, jehož zrnka se jí zaryla do kůže jako tisíce kousků skla. Ucítila vlastní dech, jak se třese, a na tváři horké slzy. Najednou jí připadalo, že nemá dostatek kyslíku. Lapala po dechu a s každým nádechem cítila své plíce v jednom ohni.
Otevřela oči. Pomalu, přivolala svou moc a naplnila chodbu světlem navzdory tomu, že ji magie bodala jako jehly. Polkla a zvrátila hlavu dozadu pod návalem další bolesti. Tohle přece bohové chtěli, říkala si tiše. Byla předurčena to zvládnout. Musela to zvládnout. Tichý tok myšlenek překřičely ty hlasy, cizí hlasy v její hlavě. Které říkaly, že je nic. Ubohá, slabá malá holka.
Přetočila se na bok, ale její tělo se opět zkroutilo v agónii. Najednou jí hlavou projela jedna zoufalá myšlenka, silnější než jakákoli jiná. Že to nikdy nezvládne.

~

Ypsa Moondust byla zase na tom stejném místě. Před vrstvou temnoty, za kterou byla jen holá zeď. Vedle muže s drzým úšklebkem. Netušící co dál. Opět v tom stejném bodě,  kdy musela doufat, že to ta křehká dívka zvládne sama, ať už se dělo cokoli.
Svůj ledový pohled zabodla do Tauruse. Jeho opálená pokožka, ebenové vlasy a tmavé oči se tak lišily od ní samotné, jako druhá strana jedné mince. Zatímco ona byla bledá a chladná v každém ohledu, on voněl po ohni, slunci a potu. V duhovkách mu hrál tichý smích, který někdy skoro slyšela, když se do nich podívala.
Polkla. ,,Snad je v pořádku." Její hlas byl pevný, přesto se do něj pokusila dát všechnu odpovídající starost. Leventis se jen ušklíbl: ,,Je zvláštní vidět u tebe jakoukoli jinou  emoci než smích nebo klid. Aspoň vidět, jak se o ni pokoušíš."
Bělovlásčina tvář se nezměnila. Zůstávala kamenná a prázdná. Zpříma mu koukala do tváře. Po dlouhé době pocítila zvláštní věc. Najednou, najednou nechtěla, aby si to o ní myslel. Najednou si přála, aby ji pochopil.
Vlastní slova jí zněla prázdně, navzdory tomu, jak moc v nich odhalila, když odpověděla: ,,Podle tebe jsem taky mrtvá?"
Taurusovo obočí vyjelo nahoru v tiché otázce. ,,Všichni se na mě dívají jako bych nebyla naživu," začala pomalu. ,,Ukazují si na mě jako na chodící mrtvolu a tváří se i tak vyděšeně. Když se mnou mluví, necítím nic. Jako bych vážně nedýchala. Jako by moje srdce nebilo." Prázdný pohled upírala do tmavovlaskových očí, jež v sobě  pokaždé měly jiskru. Jiskru života. ,,Všichni se mě dotýkají jako bych byla mrtvá, milují se tak i se mnou. Líbají mé rty, jako by to byly studené namodralé pysky mrtvoly."
Moondustka sebou nepohnula ani o kousek, když se nad ni Taurus naklonil a rukou se opřel o zeď za jejími zády. Do nosu jí udeřila jeho mužná vůně, která ji připomínala divokost. Jeho horké tělo bylo neskutečně blízko tomu jejímu a ona cítila touhu, aby se jí jeho hrubé ruce dotýkaly. Aby jeho tmavé dlaně hladily její bílé tělo a laskaly ji. Černé vlasy se jemně zakmitaly pod Ypsiným výdechem a ona prahla po tom zabořit do nich své prsty. Na klíční kosti ji polechtal jeho dech, až se málem prohla v hlubokém nádechu.
,,Co po mně chceš?" vydechl drsným hlasem, který jí rozvibroval páteř. ,,Chceš, aby ti říkal, že jsii krásná? Chceš, abych se s tebou pomiloval? Chceš slyšet, že tě miluji?"
Jeho tón se lehce třásl, přesto však zněl jistě. Přiblížil s k ní blíž a ona ucítila pod zády studený kámen. Každý sval v těle měla napjatý. Nemohl vědět, že to už zkoušelo spoustou jiných před ním a že to nechtěla. Nemohl ani vědět, že za posledních několik let necítila k nikomu takovou touhu jako po něm.
Lehce zaklonila hlavu, když jí palce jemně přejel po rtu, a pak špičkami prstů neskutečně pomalu pokračoval níž, přes  krk bílý jako měsíc za úplňku. Trhaně se nedechla, když jí vdechl teplý vzduch na holou kůži, a zavřela oči. Jeho hlas jí po tváři laskal stejně jako doteky a ona cítila, jak se její tělo lehce třese. ,,Co po mně chceš, Ypso?" zopakoval s obličejem nebezpečně blízko toho jejího a z jeho rtů vášeň přímo odkapávala.
,,Polib mě, jako bych nebyla mrtvá," vydechla tichým hlasem chvíli před tím, než  přitiskl svá ústa horká ústa na ty její ledová.