Ve jménu svobody

5.

Edwin Bluespear seděl na židli v jídelní síni jejich hradu. Upíral pohled ven z okna na zasněženou krajinu kolem.

Přemýšlel. Říkal si, co teď dělá Florine. Když se včera loučily měla v plánu jet hranice s Temným hvozdem, aby pomohla lidem v Ledových pustinách.
Všechna voda tam v tuhle dobu většinou zamrzla a ona aspoň svou kapkou moci mohla pomoct těm, kteří byli bezmocní.
Občas si říkal, že kdyby dostala jeho moc mohla by zachránit tolik lidí.
Jenže Florine měla svou malou moc a Edwin své dědicovské povinnosti.
Včera v noci přijeli z říše Gracillityů a on ještě neviděl Kristine. Nečekal, že ho půjde přivítat ale přece jen. Netušil kde mohla být.
Možná, že byla někde s nějakým mužem...
Edwin často slýchal zprávy podle nich mu byla Kristine nevěrná, ale neřešil je. Nevěděl proč, ale bylo mu to lhostejné.
Otevřeli se dveře a dovnitř vstoupila jeho matka.
Vstal, přišel k ní a políbil ji na tvář.
,,Edwine," oslovila ho medovým hlasem. ,,Posadíme se?"
Donutila ho sednou si na červenou sametovou pohovku.
,,Dáš si čaj?" zeptala se a zavolala služebnou. Edwin neměl chuť na čaj, ani žádnou z těch pochutin, co jeho matka nadiktovala služebné.
Chtěl jen rychle odbýt tu záležitost, kterou s ním chtěla probrat.
,,Ne, děkuji," odpověděl mdlým hlasem: ,,co jsi chtěla?"
,,To si matka nemůže chtít jen tak pohovořit se svým synem?"
Tohle se jeho matce nepodobalo. Nerada ztrácela zbytečný čas.
,,Samozřejmě," řekl její syn tónem, který vypovídal o opaku.
Do pokoje vešla služebná s tácem. Nesla čajovou konvici a talíř plný nejrůznějších sladkostí. Edwin se na něj hladově zadíval. Když už musel trpět toto posezení s matkou, mohl by se aspoň posilnit. Spoustou cukru.
Zatímco jeho matka nesmyslně tlachala - což ona nikdy dřív nedělala- ládoval se její syn nejrůznějšími bonbóny a cukrovím.
Ztratil se myšlenkami, přemýšlel a svoji matku vůbec nevnímal. Až když se ho na něco zeptala, vrátila se jeho pozornost zpět k ní.
,,Na cos ses ptala?"
,,Jak se ti líbily oslavy u Gracillityů?" zoapokovala otázku. Edwin místo odpovědi jen mávl rukou a nacpal si do pusy další marcipánový tunel.
,,No, zima byla teda strašná...," chtěla v tomhle nesmyslném žvanění pokračovat ale Edwin jí utnul.
,,Nikdy, nikdy, jsi takové nedůležitosti neřešila. Ba právě naopak, lidé, kteří takto tlachali tě vytáčeli.
Co se děje?"
Královna nasadila chladný, tak dobře známý výraz. Položila ruce na sukni svých šatů a tvrdým hlasem, který se ani trochu nepodobal tomu, kterým před chvílí klevetila pronesla: ,,Mám pro tebe návrh, Edwine."

~

Faith Gracillity seděla ve svých komnatách a učila se. Historii a geografii. Sice už jí bylo sedmnáct, ale stále studoval. Teď střední studium.
Její mistr Rubidius po ní vyžadoval historii, geografii, matematiku, fyziku, chemii, starý jazyk, nový jazyk, Hadrinský jazyk a literaturu.
Musela uznat, že tolik předmětů se učili jen ti nejvzdálenější. Často si studenti vybírali jen určité zaměření a studovali pět předmětů.
Když si student vybral přírodní vědy studoval fyziku, chemii, biologii, geografii a matematiku.
Jestliže si vybral humanitní studium měl historii, všechny tři jazyky a literaturu.
Ti ještě nadanější pak studovali jazyky, filozofii, a další dva volitelné předměty. Studovali na univerzitách a na každý předmět měli jiného mistra.
A Faith studovala doslova vražednou kombinaci. Každý den ležela v knihách, psala pojednání, počítala příklady a celkově se učila.
Někdy i dlouho do noci, měla-li další den dělat zkoušky. Probudili ji pak jak leží v knihách a slintá na stránky.
Vždy se hrozně styděla. Připadalo jí, jako by tím dávala na jevo, že nezvládá se povinnosti.
Ale Faith Gracillity byla dívka, která plnila všechny své úkoly. Vždy.
Blondýnka si promnula tvář. Už se učila hodiny. Od chvíle, kdy ji Rubidius propustil ležela v knihách a papírech.
Potřebovala přestávku.
Zaklapla knihu, jež měla rozečtenou a vydala se do hradní kuchyně pro něco na chuť.
Scházela schody až se dostala do přízemí, kde se kuchyň nacházela.
Když otevřela dveře, ovanulo ji teplo a ruch. Všichni zde spěchali a rychle vykonávali své úkoly.
Panoval zde systém, o kterém se Faith nikdy nerozhodla, zda ho nazývat chaos nebo dokonalý pořádek.
Všechny pohyby jako by automaticky navazovaly na sebe a přesto se k sobě nehodily.
Zavřela dveře a prošla místnosti k hlavnímu kuchaři.
,,Zajdi si pro něco do sklepa," prskl hned jak ji viděl a dál míchal jakousi směs.
Faith jen pokývala hlavou a rozešla se směrem mířícím do sklepení.
Jakmile vstoupila do sklepních chodeb, ovanul ji chlad a zatuchlina.
Tenhle pach znala, nebyla tu poprvé.
Vydala se po kluzkých schodech hlouběji do země. Teplota klesala a schody postupně začaly být více kluzké a pak se na nich objevil i led.
Chodbu si ozařovala svojí magií. Světlo se šířilo dál, všude kam šla.
Pak konečně došla na konec schodiště.
Vydala se do spíží, které byly přeplněné soleným masem, sýry, uzeninami, zeleninou, ovocem, rýží, vejci a sladkostmi.
Vzala si jednu čokoládovou minci a zakousla se do ní. Pokračovala dál a procházela se regály přeplněných jídlem.
Došla až k sudům s vínem a alkoholem.
Nikdy alkohol ještě nepila. Nikdy ještě nebyla opilá. Byla dívka na svém místě a nemohla si dovolit udělat svému rodu sebemenší ostudu.
Přejela prstem po studeném dřevě sudu. Mohla by se napít, teď, když tu nikdo nebyl. Mohla by zjistit, proč ho lidé milují.
Faith vytáhla sklenici stojící opodál, kterou používaly na koštovaní. Nastavila ji pod kahan a už chtěla pootočit kohoutkem, když uslyšela kroky. Rychle sklenici vrátila na své místo. Bude předstírat, že sem přišla jen pro sladkosti.
Ne, ona sem přišla jen pro sladkosti. Řekne pravdu.
Poznala, že jde o muže.
Kroky se přibližovaly Faith z ničeho nic pustila svoji magii. Přestala udržovat světlo a ve tmě vyčkávala.  
Nevěděla proč. Chovala se hloupě, ale bylo to jako instinkt.
Pak uviděla může přicházet.
Když se vynořil první, pohlédla mu do očí.
A dala se na útěk.
Běžela dál za sudy, hlouběji do temnoty. Musela dělat hrozný rámus ale běžela dál.
Nemohla popadnout dech, knihu bolestně svírala v ruce. Proklínala se za svoji mizernou kondici.
V plicích ji bodalo a v krku cítila ostny. Přesto ale běžela vpřed.
Nedívala se kudy běží, co míjí.
Za sebou nechávala černotu, kterou ještě dokázala v tom spěchu vytvořit.
Zahýbala do  různých chodeb a netušila, co nebo kdo jí radí cestu.
Až doběhla ke železným dveřím.
Opřela se do nich a ony se doopravdy otevřely. Byl to zázrak.
Zapadla dovnitř a rychle za sebou zabouchla.
V místnosti bylo teplo. Vyčarovala si v ruce světelnou kouli. Stěny místnosti ozářilo příjemné světlo a Faith spatřila... ne, nebyla to místnost. Byla to chodba.
Odlepila se ode dveří.  Stěny byly pokreslené symboly, které neznala. Bylo tu příjemné teplo a sucho. Vzduch tu byl čerstvý a v plicích příjemně chladil.
Nevěděla jak, ale nejadnou si byla jistá, že se sem ti muži nedostanou.
Pokračovala podél zdi dál, objevovaly se nové a nové symboly.
Postupně se ale měnily až přešly do obrázkového písma.
Faith z toho šla hlava kolem. Nedošla na konec, ne, jen se otočila a vydala se zpátky. U dveří si sedla na zem a opřela se o stěnu za sebou. Ani ona nebyla chladná, naopak ji příjemně hřála do zad. Otevřela knihu a pokračovala v četbě.
Faith v té chodbě zůstala dokud nepocítila nutkání odejít. Když vyšla ze železných dveří hned na ni dosedla únava z hodin, kdy musela používat svoji magii, aby viděla na čtení.
Prošla kuchyní a ve svých komnatách spadla do postele.
Druhý den si pamatovala vše, co v tejemné chodbě přečetla. A po vyučování tam šla zase.
A další den zase.
A zase.
A pak zase.

Tak další kapitola. Konečně se nám to začíná rozjíždět... opět se omlouvám za gramatické chyby ale jsem jen člověk 😅😅