Ve jménu svobody

3.

Harry Northdail stál u zábradlí na nejvyšší věži hradu svého rodu a pozoroval západ slunce.
Nikoli proto, že by byl nostalgický, ale protože zde čekal na svého nejlepšího přítele Aarona Northdaila - dědice rodu.
Zatímco Aaron byl v jejich rodu na té nejvyšší příčce, Harry byl skoro na nejnižší.
V jejich monarchii neměl moc, neměl nárok na moc a neměl nárok na prosazování svých názorů.
A neměl naději se dostat výš. Dívky na úrovni se většinou neženily s méně- majetnými muži, mezi které Harry patřil.
A přesto mu to nevadilo. To, že nemá uznání, že nemá právo svobodně mluvit a přesvědčovat ostatních o svých názorech. To, že s ním nikdo nemluví s úctou a respektem, kromě služebnictva a lidí, co ho doopravdy znali. Byl s tím smířený.
Pokud chtěl Harry uznání, musel si ho vybojovat. Musel dokázat, že na něj má právo.
A ani toto Harrymu nevadilo. Neviděl v tom slabinu, viděl v tom svou sílu.
Ať na bojišti, kde si uznání získal nekonečně mnoho hodinami tréninku a dřiny, nebo v obyčejném životě, kde den co den musel vypomáhat u hradní stráže - plánovat časy a místa hlídek, vybírat stráž nebo zaučovat nováčky.
Ne, nemusel. On chtěl. Chtěl dělat něco užitečného a ne nadarmo byl pobočník kapitána stráží rodu Northdailů.
Dokázal mu svou sílu i inteligenci a zato dostal úctu a důvěru.
Kolem věže prolétl poštovní dravec.
Northdailové, kteří vládli vzdušnou magií, uměli ovládat větry, oteplovat vzduch a vyrazit někomu kyslík z plic, používali poštovní dravce úplně běžně.
Šlo o obyčejné sokoly, poštolky a další jim podobné, vycvičené tak, aby donašely vzkazy, malé předměty a celkově cokoli, co unesli.
Stačilo jim říct, komu je zásilka určená a oni příjemce vždy našli. Říkalo se, že mluví s větry a ptají se jich, kde daná osoba je. Jiní tvrdili, že nějak získali část vzdušné magie a nechali se odnést větrem k adresátovi.
Pták přistál na zábradlí věže. Na noze měl připevněný vzkaz. Harry mu list opatrně sejmul a lehce ho pohladil.

Budu mít spoždení.
Pár hodin.

Harry hned poznal pisatele. Aaron.
Zakroutil hlavou a list zmuchlal v ruce. Nebudue tady na něj čekat do půlnoci. Už tak tu trčel nejméňe půl hodiny.
Sešel z věže dolů a vydal se na cvičiště. Když má čas, využije ho.
Samozřejmě věděl, proč se Aaron opozdil. Už o ní slyšel. O jeho ohnivé milence z rodu Greystoneů.
A možná mu ji záviděl.
Možná mu záviděl, že má tak skvělou ženu, zatímco Harryho opustila jeho láska se zlomeným srdce a slovy, že si zaslouží někoho lepšího a že za její nevěru mohl i on.
Oba na tom máme podíl viny, řekla mu tehdy a pak odjela. Nevěděl kam a nezajímal se o to. Byla jeho minulost.
A minulost ho nezajímala.
Nejspíš se vydala hledat někoho bohatšího, někoho výše postaveného a někoho ovladacíjího magii.
Což Harry neuměl.
V žilách mu nekolovala ani kapička magie. Ani jediná kapka.
Nejspíš byl příliš nezajímavý.
Došel až do rozlehlé místnosti plné bojujících vojáků.
Odhodil svůj kabátec a zůstal jen v košili. Zatímco na území Gracillityů a Bluespearů vládla ledová zima, zde bylo teplo, ostatně jako celý rok.
Harry přišel až ke kruhu, kde se vždy dva muži měřili v souboji.
Chvíli přihlížel soubojům ostatních, než na něj přišla řada.
Tasil svůj meč a postavil se k protivníkovi čelem. Zaujal obranný postoj a vyčkával než soupeř zaútočí.
Ten zvolil stejnou taktiku. Harryho to přestalo bavit a ohnal se po něm.
Po minutě už byl jeho protivník odzbrojen a s pozvednutýma rukama prohlásil, že se vzdává.
,,Příště si dej pozor na vykrývání útoku, často si tak odhlásíš velkou a nechráněnou část těla."
Muž mu poděkoval za radu a vydal se pryč. Harry opustil kruh a čekal na dalšího protivníka.
Porazil tak ještě tři a pak se zpocený a unavený vydal do svých komnat.
Dal si horkou lázeň a zasedl ke svému stolu, kde vyplňoval různé formuláře a papíry. Pracoval v tichosti a pečlivě.
Když hodiny odbyli osmou, vydal se do velké síně na večeři.
Seděl u stolu s muži z hradní gardy a smál se s nimi. Respektovali ho a on měl úctu k nim. Nikdo z nich nebyl šlechtického rodu jako Harry, ale on na to nebral zřetel.
Byl jedním z nich a nepovyšoval se nad ně.
Po večeři se vrátil do svých komnat, kde si už jen u krbu četl knihu, až konečně šel spát.
Aaron se ještě nevrátil. Pokud je s tou dívkou... Pokud věděl nebyla vysoko postavená, ale vládla magií, stejně jako Aaron.
Když usínal myslel na tu dívku, o které Aaron vždy mluvil s jiskrami v očích a nazíval ji divokým ohněm.

~

Maple Greystone jela na koni  vedle vozu, kde seděli všechny ostatní dámy z jejich rodu.
Ale ona by si nikdy nenechala ujít příležitost řítit se rychlostí vpřed, cítit, jak vítr cuchá její kudrnaté zrzavé vlasy a jak laská její pihy.
Milovala pocit volnosti a svobody a jízda na koni jí dávala zapomenout na všechno, co jí ještě trochu drželo při zemi.
Jeli po cestě mezi lesy, naštěstí už se dostaly z ledové části kontinentu a blížili se ke své říši.
Předjela kočár a pobídla svého koně do klusu. Brzo dojela několik mužů, co je doprovázeli jako stráž. Kyrre je osobně vybral a Maple už se s nimi spřátelila. Jako vždy.
Srovnala s nimi krok a dala se do řeči.
Smála se jejich vtipů a vyprávěla jim své příhody. Muži se smáli s ní a zahrnovali ji svými příběhy.
,,Co takhle závod?" nadhodila z ničeho nic. ,,Zasoutěží si někdo se mnou v jízdě na koni?"
Střázci se po sobě podívali. ,,No tak, nebuďte zbabělci," popichovala je.
Nakonec se tři uvolili k závodu.
,,Dobře, ten, kdo první vyjede na tenhle kopec vyhrál," prohlásila a požádala staršího muže, aby závod odstartoval.
Když se ozvalo teď, Maple vyrazila a pobízela svého koně. Nikdy ale ne do krve. Uměla se chovat ke svému oři, ne jako většina jiných urozených lidí.
Zrychlovala a zrychlovala, předjela všechny členy jejich výpravy a jela dál.
Větvičky z okolních keřů ji švihaly přes tváře, ale nebrala na to ohled.
Hučelo jí v uších a z očí tekly slzy, jak jí v nich štípal vítr, ale nezpomalila.
Její kůň sprintoval do kopce a jeho kopyta narážela do země.
V zorném poli uviděla muže, který ji dojel a měl v úmyslu ji předjet.
Ještě přidala, ale on se jí držel po boku. Zrychlovala, až si říkala, že z sedla vypadne.
Pak konečně uviděla ukazatel na vrcholu kopce. Už jen kousek.
Jakoby i zvíře pochopilo, že se blíží konec, přidalo a předběhlo jejich soupeře.
Vyjeli na vrchol a naskytl se jí výhled na Adrilské lesy. Pohoří ležící na hranici mezi územím Moondustů, Gracillityů a Greystoneů.
Tyhle hory a lesy ji vítaly doma. Když se nadechla, čerstvý chladný vzduch naplnil její plíce.
Milovala to tu. Milovala tyhle lesy a řeky, které zpívaly divoké písně.
Rozhlížela se a vzdechovala vůni borovic a řek.
Zatím dojeli ostatní muži. Prohlíželi si Maple i lesy kolem nich.
Všichni ucítili stejnou vlnu euforie, když se na ně Maple usmála a řekla: ,,jsme doma."

Tentokrát po kratší době další kapitola!! Máme tu novou postavu Harryho💕 a moji milovanou Maple🔥(ostatně jako všechny naše postavy😅) snad se vám tahle část líbila 😊 jinak budu moc ráda za hlasy a komentáře😉😅