Ve jménu svobody

8.

Taurus Leventis hladil Rachel po zádech a pobrukoval si nějakou odrhovačku. Leželi vedle sebe na nazí po vášnivé noci.
Za ty dva týdny si ji oblíbil. Byla tak jemná a nevinná. Líbilo se mu to.
Byla tak nezkažená. Někdy si říkal, že by se možná měl stydět, protože až ji opustí, zlomí ji to.
Jejich první dvě společné noci plakala. Protože vždy přišel a vzal si to, co chtěl. Až třetí noc se rozhodl, že jí ukáže, jak může být milování příjemné. Když ji jemně zasvěcoval do tajů milování - milování, nikoli zvířecí vášně, kterou jí doteď ukazoval - pochopil jak je krásná.
Měl ji rád. Doopravdy ji začal mít rád. Ale nemiloval ji. Ani ji asi neměl rád jako ženu. Spíš jako... dobrou kamarádku. Prostě byla mezi tím malinkým množstvím lidí, které si oblíbil.
Trochu se zavrtěla a on ji políbil do vlasů. Bylo to gesto, které měla ráda a Taurusovi se vůně jejích vlasů líbila.
Líbilo se mu, jak voněla. Tak jemně.
Byla jemná. Měla sametově jemnou kůži, jemný hlas, jemně se ho dotýkala a jemně také voněla.
Rukou si protřela oči a usmála se na něj. Políbil ji a pak rty sklouznul k jejímu uchu.
,,Taurusi," řekla potichu tím jemný hlasem. Něžně jí laskal rty na krku.
,,Hmm," zabručel a dál pokračoval v započaté práci.
,,Budu muset jít, mám službu v kuchyni a pak musím ještě do prádelny a...," říkala nervózně hlasem, který hladil jako peříčko. Trochu se u toho mračila a mrkala.
Políbil ji na ústa: ,,Dobře, tak běž."
Díval se jak se obléká a viděl, jak jí zrůžověly tváře, přestože byli milenci.
Byla to křehká dívka, uvědomil si Taurus, když si prohlížel její světlou kůži. Když se oblékla, rychle ho políbila a odběhla.
Měl ji rád.
Ale sebe měl radši.
Mnohem.

Čekala ho další večeře s jeho rodinou.
Zase bude sedět s těmi nesnesitelnými blázny. Měli úplně stejnou povahu jako on. Byl jejich syn a bratr a byl jim neskutečně podobný.
A přesto je nedokázal vystát. Všechny do jednoho.
Rozrazil dveře. Rozhlédl se po místnosti a zjistil, že dnes dorazil jako druhý.
Na pohovce seděla jeho sestra, Cassandra. Usmívala se na něj jako kočka, která čeká na myš.
Taurus se nikdy nerozhodl jestli ji ze všech svých sourozenců nenávidí nejvíc nebo naopak k ní chová největší sympatie.
Cassandra byla někdy jediná s kým se dalo mluvit. A někdy byla ta největší hlupačka a hysterická bláznivka.
,,Taurusi," zavrněla a nabídla mu místo vedle sebe. Dobře, bude hrát tuhle její hru. Ať už jí šlo o cokoli.
Posadil se k ní a políbil ji ruku.
Nedala najevo překvapení a Taurus ji za to proklínal. Proč se musela tvářit tak jako by to byla samozřejmost, která jí lichotila?!
Cassandra mu položila ruku na rameno a usmála se na něj.
,,Poslední dobou vůbec nemám čas si s tebou popovídat," řekla svůdným hlasem. ,,Tolik mi naše rozhovory chybí."
Taurus nechápal na co si jeho sestra hraje, ale ta hra ho bavila.
,,Mě také, drahá," řekl a přitiskl si její ruku ke rtům. Nevěděl proč si o něm Cassandra myslela, že by mohl být takový prasák, aby si něco začal s vlastní sestrou. Jenže asi nebyla jediná, kdo o něm měl takto nízké mínění.
,,Můžu ti nalít pití?" zeptala se a naklonila blíž k němu, aby jí bylo vidět do výstřihu.
Taurus se tam nepodíval. Měl oči pevně přikované k jejímu obličeji.
,,Děkuji," řekl s vlídným úsměvem.
Jeho sestra odešla na druhou stranu místnosti a do jedné skleničky mu nalila pití. Ale ještě před tím než se otočila...
To už ale mířila zpátky se sklenkou v ruce a širokým úsměvem na tváři. Podala mu sklenku a sama se posadila naproti němu. Zazubil se na ni a vzal její sklenku ze stolu a podal jí ji.
,,Na zdraví, Taurusi," zapředla, když si přiťukávali.
,,Na zdraví, Cassandro," odpověděl a pak zaklonil a hlavu a přiložil sklénku k ústům. A pak, rychleji než mohla jeho sestra zareagovat, ji rukou přitiskl k dřevěnému lemování pohovky. Jeho sklenička dopadla na zem a roztříštila se.
Cassandra na něj upírala nasupený pohled a červenala v obličeji. Bylo zřejmé, že se dusí, ale Taurus věděl, co si může dovolit.
,,O co ti jde?" zeptal se drsným hlasem s obličejem blízko jejího ucha. Z hrdla se jí ozval přidušené zachroptění. Taurus stisk trochu povolil a jeho sestra zalapala po dechu. Občas záviděl Northdailům, že dokázali vyrazit nepříteli vzduch z plic. A občas byl rád, že jim může ohňem prohnat plíce.
,,O nic," zachroptěla jeho sestra, která stále lapala po kyslíku, který se jí nedostával. Drtila jeho ruku ve svých a zarývala mu nehty do kůže.
,,Ale no tak, sestro," zašeptal jí do ucha. ,,Lhát se nemá."
Cassandra se dál prohýbala pod nedostatkem drahocenného plynu, když její bratr řekl: ,,Tak znova, co to mělo být? Co bylo v té sklénce? Co sis vůbec myslela?"
,,Jak jsem řekla," promluvila překvapivě pevným hlasem, i když sýpala. ,,Nic."
Jistá jeho část ji musela obdivovat. Mohl ji zabít. Stačilo by jen zesílit stisk na jejím hrdle a ona přesto dál lhala a dívala se mu do očí.
Uslyšel jak se otevírají dveře a rychle svou sestru pustil. Celá rudá v obličeji začala lapat po dechu.
,,Bohové, dítě, co se ti stalo?" zeptala se jejich matka hlasem, který byl napůl lhostejný a napůl z něj čišela z něj mateřská láska.
,,Cassandrě zaskočilo," předběhl ji s odpovědí Taurus. Jeho sestra jen přikývla a usmála se na jejich matku.
Královna ji pohladila po tváři. Chladně ale s něhou. Taková byla vždycky. Nikdy nevěděli jestli je bezmezně miluje nebo jimi pohrdá. A i z části proto ji milovali.
Taurus se na Cassandru naposledy podíval a pak si sedl ke stolu jeho matka seděla na pohovce a prázdným výrazem koukala z okna.
Zato Cassandra seděla hrdě vzpřímená. Navzdory tomu, že ten souboj prohrála. Navzdory povýšenosti, se kterou se na ni její tři bratři dívali.
A Taurus si poprvé za život pomyslel, že by z ní byla skvělá panovnice. Lepší než on.

~

Faith Gracillity nesla hromádku knih pod rukou a rozhlížela se, jestli někdo nejde. Nelíbilo se jí, že se do své chodby musela takhle vkrádat, ale nehodlala k místnosti s magickým nábojem někoho upozornit.
Byla to zvláštnost. Rozhodně by chtěli chodbu zkoumat. Zjišťovat jak funguje a proč je taková.
A to Faith nechtěla. Byla to její chodba a její útočiště. Sice si zde musela svítit vlastní magií, ale byla to cena, kterou dokázala oželet.
Západním vchodem vklouzla do sklepení. Byla to cesta kolem celého hradu, ale tady chodilo nejmíň lidí a byla tu spousta zákoutí kam se člověk mohl schovat.
Rychle sešla po schodech a jistým krokem mířila ke železným dveřím.
Krok za krokem. Našlapovala potichu a pro jistotu kolem sebe trousila temnotu.
Už byla skoro u svého cíle, když zaslechla hlas: ,,Musí to být někde tady!"
Byl naštvaný, nervózní a naštvaný.
,,Uklidni se," odpověděl druhý. ,,Takhle akorát přilákáš pozornost. Pomalu ani nevíme, co hledáme."
Tento hlas byl starší. Ani ne fyzicky jako spíš psychicky. Vyzařovala z něj autorita a klid. Musel patřit větrem ošlehané tváři.
Faith se přitiskla ke stěně a obalila se tmou. Skoro nedýchala a jen dál poslouchala rozhovor dvou mužů.
,,Ale kde jinde by...," začal zase ten první ale druhý ho umlčel. ,,Ticho. Jdeme. Jsme na špatném místě."
K jejímu překvapení ten mladší nic nenamítal a oba odešli.
Faith počkala ještě pár minut a pak rozehnala tmu a vydala se dál. Došla před železné dveře a lehce je otevřela. Měla tu židličku, kterou sem nenápadně propašovala.
Odložila knihy na zem a sedla si. Zhluboka se nadechla. Nevěděla, co ti muži hledali. Ale možná tohle místo.
Tuto chodbu. Dávalo by to smysl, vždyť přece...
Ne. Řeklo něco uvnitř.
Ne!
A tak to dál neřešila. Vzala vrchní knihu a začala číst. Učila se tady a užívala si čerstvý vzduch, teplo a příjemnou atmosféru.
A zároveň se bála, jestli zde není naposled.

Tak Ano!! Třetí kapitola tenhle víkend a žároveň poslední předem napsána😅😅 takže pokud to doteď bylo nepravidelné, není to nic proti tomu co přijde...
Každopádně už jsem se seznámili se všemi hlavními postavami a mě nezbývá než se zeptat koho máte nejradši?