Ve jménu svobody

25.

Maple Greystone se otevřela oči.
Šíleně moc ji bolela hlava. Vydala ze sebe chrčivý zvuk, kterým na sebe upozornila léčitelku.
,,Nehýbat, opatrně," řekla a chytla ji za ruku. ,,Kde to jsem," zaskřehotala suchým hlasem. ,,Co se stalo? Moje dítě..."
,,Ššss," utišila ji dívka. ,,Napij se."
Podala jí sklenici vody. Rusovláska vypila všechno. Měla strašnou žízeň.
,,Cítíš se dobře? Nechceš něco?"
,,Já," řekla až příliš tiše, ,,je mi zima."
Poprvé v životě pocítila chlad, jenž se jí zařezával do těla. Rozplakala se.

~

Stál v síni a sledoval muže hradní gardy, jak se cvičí. S Kyrrem spolu nemluvili, pokud to nebylo nezbytné. Dovolil, aby mu Harry pomáhal, teď... Když už neměl nic za práci.
Pokaždé, když se na něj kapitán stráží podíval, četl v jeho očích, co si myslí. Že je všechny zklamal.
Sklonil hlavu. Byla to jeho chyba. Slíbil, že ji ochrání. Že nedovolí smrt toho malého. A teď ležela zraněná Maple na osětřovně a její dítě bylo spáleno.
Přestože její matka, on a Kyrre usilovali o pohřbení. Když vykřikovali po oněch vrazích, všichni mlčeli. Brzy pochopil, že všichni na hradě  jsou rádi, že hrozba poznání byla odstraněna, ba dokonce, že ony násilníky vyslala rada jejich rodu.
Vystoupil a před všemi řekl ta slova, co mu nedala spát, drásala ho a dusila zároveň.
Vinen jsem já.
Nikdo ho neodsoudil. Nikdo, kromě kapitána stráží, se na něj nedíval jako na vraha. Všichni ho sledovali a děkovali Bohům za jeho neschopnost.
,,Pane," ozval se hlas před ním. Zvedl hlavu. Stála před ním jedna z mladších zaučujících se léčitelek. ,,Maple se probudila."

~

Ležela na boku a dívala se z okna. Na šedou oblohu, která doslova vyjadřovala to, co cítila. Nic.
Jizvy na jejím břiše, byly tenké, blízko u sebe a bylo jich hodně. Několikrát zopakovala svou otázku, ale nikdy nedostala odpověď. A tak se ptá přestala. Mlčení nad otázkou života jejího syna byla dostatečná odpověď.
Jediné odezvy, které se jí dostalo, byla otázka, jež ji položila léčitelka, co ji měla na starost.
Jak můžeš vědět, že to byl syn.
Nijak. Myslela si to. Cítila to. Doufala v tom. Nebohá dívenka by neměla šanci ubránit svůj život v tomhle světě.
Ovšem slovo byl jí rozdrtilo plíce. Chvíli myslela, že už se nenadchne. Obrovský tlak ji opustil. Zbyla jen bolest.
Propast, kterou se řítila dolů, do záhuby. Tichá harmonie smrti a zklamání jí zněla v uších a všechny ty lítostivé pohledy neustále připomínali její neštěstí. Říkalo se, že je jen jedna věc, která člověka zlomí víc, než ztráta dítěte. Ztráta svého  druha.
,,Je tu ten Northdail," řekla léčitelka. Rusovláska se na ni neotočila. ,,Mám ho sem pustit?"
Zavřela oči. Zatím neměla sílu přejít od zlomenosti k obviňování. Protože by musela vinit sebe. Byla už zlomená dost, nepotřebovala další jizvu. Měla jich dost. Celkem jedenáct. Jedenáct ran, které měly zabít jeden malý život.
,,Ne," řekla. Nedokázala by se mu podívat do očí. Nemohla ho vidět. Otevřela víčka a opět se zadívala na mraky za oknem.

~

Hleděl na dívku zmateným pohledem.
,,Cože?"
,,Nechce vás vidět," zopakovala léčitelka. Zamrkal. Jako by mu ta věta nedávala smysl. Zamrkal. Pak přikývl.  Otočil se a odešel. Nechtěla ho vidět. Zastavil se a zvedl hlavu.
Zhluboka se nadechl. ,,Řekněte jí," vydechl. Co? Co měla vědět? Že ho to mrzí? Že ji miluje? Že klidně počká, jakkoli dlouho?
,,Ano?" zeptala se dívka.
,,Nic," rozhodl nakonec. ,,Neříkejte jí nic."
Pak se opět rozešel. Nevěděl, kam jde, prostě někam. Utéct před tím vším. Před slibem, který dal, před citem, který k ní cítil, a před jednou zápornou odpovědí, kterou právě dostal.
Když věšel do její komnaty, zasáhla ho její vůně. Bylo tady uklizeno, ale přesto tady zůstala nezamněnitelná vůně jejího potu, která ho přitahovala, vanilka a skořice, jejichž pach milovala.
Posadil se na židli a rozhlédl se kolem.
Nechtěla ho vidět. Sklonil hlavu a rozplakal se.

~

Údajně uběhlo několik dní. Nevěděla, zda je to pravda. Celé dny ležela a sledovala oblohu. V noci hvězdy, ve dne šedé mraky, které teď nechtěly zmizet, stejně jako její bolestivá nálada.
,,Maple," ozval se hlas léčitelky. Celý den ji pozorovala, kontrolovala všechny životní funkce a kdoví co všechno. Zvykla si na ni.
,,Dneska musíme udělat test," řekla, když se jako obvykle nedočkala odpovědi. ,,Musím zjistit, jestli bys ještě mohla mít děti."
Sledovala dál odstín šedé, když řekla: ,,Dobře."
Dívka k ní přišla a otočila ji na záda. Vyhrnula jí košilku a přiložila dlaně na její zjizvené břicho. Maple zavřela oči a nechala léčitelku, ať dělá dvou svou práci.
Každý den sem chodil a ptal se, jestli ji může vidět. Po pár dnech to dívka pochopila a už se jí ani nechodila ptát. A tak přestal chodit i on.
Jediný, koho sem zatím pustila byla její matka. Ta jen seděla na kraji postele, držela ji za ruku a smutně se na ni usmívala.
,,Maminko" řekla jednou, když už nedokázala vydržet ani sekundu té obrovské lítosti. ,,Jak jsi přežila, když otec zemřel?"
Arana Greystone si klekla na studenou podlahu, chytla její dlaň oběma svýma rukama a sklonila hlavu. Pak se jí podívala do očí a Maple uviděla slzu, jež jí stékala po tváři.
,,Díky tobě," řekla. ,,Nemohla jsem se zhroutit, protože jsme měla někoho, o kom jsem věděla, že by beze mne nepřežil. Musela jsem zvednout hlavu a být oporou tobě. Nemohla jsme si dovolit slabost."
Jen ležela a chvíli mlčela. ,,Škoda, že já nikoho takového nemám," odpověděla tehdy. Její matka se na ni jen usmála.
,,Když myslíš," řekla, vstala a odešla.
Ať si starší žena myslela cokoli, ona nikoho takového neměla. Neměla nic. Neměla nikoho. Jen důvod k bolesti a pláči nadosmrti vyrytý na jejím břiše.
Léčitelka se mračila. Pak zhluboka vydechla a sundala ruce z jejího těla.
,,Maple," řekla a podívala se rusovlásce do očí. ,,Máš velké štěstí, jsem si jistá, že je to v pořádku."
Chytal léčitelku za ruku a usmála se na ni. Pramen černých vlasů se uvolnil z její drdolu a spadl jí do tváře. Teprve teď si ji celou prohlédla, jako přítelkyni. ,,Děkuji."
Černovláska ji chytla za ruku a úsměv jí oplatila.
,,Je to má práce," odpověděla prostě. ,,Jsem ráda, když můžu lidem pomoci."
Rusovláska pustila její ruku a poté se opět podívala z okna. Zavřela oči.

~

,

,Takže za celou dobu... brečela pouze jednou?" uslyšela za sebou Kyrreův hlas.
,,Ano, když se probudila," odpověděla léčitelka.
Maple otevřela oči, ale nijak nedala najevo, že je vzhůru. Poslouchala je dál.
,,Říkala, něco...," opět se ozval kapitán stráží. ,,Ne," uslyšela dívčí hlas, ,,jen, že je jí zima."
Chvíli se pokojem rozlilo ticho. Maple cítila to napětí, které se rozhostilo v jejím příteli.
,,Ona řekla, že je jí zima?" zopakoval Kyrre. Pak bylo dlouho ticho. Léčitelka asi jen přikývla, nebo neodpověděla vůbec.
,,Nech nás prosím o samotě."
Po chvíli uslyšela zvuk dveří. Zavřela  oči a předstírala, že dál spí. K uším jí dolehly zvuky kroků,  které se zastavily u její postele.
Ucítila na svých vlasech dotek a otevřela oči. ,,Maple," řekl tiše a pohladil ji po tváři.
Chytla jeho ruku a stiskla ji. ,,Promiň, že jsem nepřišel dřív."
Pousmála se na něj. ,,Budu moci mít děti," řekla. ,,Já vím," odpověděl a políbil ji na ruce. ,,Jsem rád, moc rád."
Posadila se na lůžku a opět ho chytla za ruku. ,,Nikdo další za mnou nepřišel."
Kyrre se k ní naklonil blíž. ,,Odpust, že jsem přišel až tak pozdě." Pousmála se na něj. ,,Odpuštěno."
Usmál se na ni a opět políbil na ruku. ,,Léčitelka říkala, že tě brzo pustí. Nechtěla by ses přijít podívat na cvičení hradní gardy? Chlapi se na tebe těší."
Zavrtěla hlavou. Na to bylo příliš brzo.
,,Nemyslím, že by to bylo dobré. Ale... mohla bych se přesunout k sobě do pokoje?"
Usmál se na ni, pak se zvedl a políbil ji na čelo. ,,Zařídím to, nejpozději zítra ráno už budeš u sebe."
Když odcházel, ještě se na ni usmál.
,,Jsem rád, že jsi v pořádku, Maple."

Dobrý večer všem!!! Jinak všechno nejlepší v novém roce a doufám, že v něm stihnu dokončit tenhle příběh. Během svátků - pokud je dnešek ještě pro vás svátek - vyšly 3 kapitoly - první taková doháněcí, druhá jako vánoční dárek a třetí jako novoroční přání s tím, že tenhle rok bude tahle kniha dokončená!!!!