Ve jménu svobody

18.

Edwin hleděl na svou matku s klidnou tváří, i když uvnitř zažíval doslova válku emocí.
Radost, obavy, vztek, smutek, strach, rozpačitost a zklamání. Tyhle a další pocity řvaly jen přes druhého a však na povrchu zůstalo jen ticho a klid.
Seděl v jejích komnatách po večeři, jež snědli spolu.
,,Máme to s čím jsme počítali. Nic víc, nic míň. Jdeme podle plánu," odpověděla  jeho matka na všechny otázky ohledně kalichu.
Přikývl. Pomalu.
Pro Florine. Aby si už nikdo nedovolil na ni vztáhnout ruku. Pro lidi, kteří si zaslouží svobodu a uznání. Pro lepší místo, kterým by se jejich světadíl mohl stát.
Věděl, proč to dělá. Věděl, proč se k nim připojil Weasley. Věděla, proč je s nimi spousta jejich spojenců.
Ale jeho matka přišla s touto myšlenkou. A on nevěděl proč. Z jakého popudu.
,,Jak tě všechno tohle napadlo?" zeptal se tichým hlasem.
Mávla rukou. ,,Prošla jsem knihy a zjistila co nejvíc. Prkotina."
,,Ne, tohle jsem nemyslel," řekl s  už trochu větší jistotou. ,,Kde jsi vzala tu vidinu světa, kde moc získají ti skutečně mocní?"
Královna mlčela. Dívala se svýma modrýma očima do těch jeho a pak si povzdechla.
,,Čekala jsem, kdy ti to budu muset říct."
Vstala a sedla si ke stolu se zrcadlem. Své vlasy si rozpustila z drdolu. Zlatá záplava dopadla na její ramena a odrážela světlo krbu.
,,Víš, Edwine, nejsem od přírody blondýna," řekla a sundala si vlasy. Aspoň si to ze začátku myslel.
Ale byla to paruka. Ty zlaté vlasy jeho matky, co si od malička pamatoval, jí vlastně nikdy nepatřily.
Teď měla královna na hlavě černé vlasy prorostlé šedinami. Vypadala starší, ale jaksi moudřejší. A milejší.
,,Začala jsem si nosit, když oznámili, že si vezmu dědice rodu.
Naše rodina je známá světlými vlasy. A královna musí dodávat naději a sílu. Znázorňovat to nejlepší z nás. Vést nás dál. Chtěla jsem a vždycky budu chtít být dobrou královnou."
Rozčesavála si své vlastní vlasy se zvláštní něhou. Jako jediný pozůstatek dívky, jíž kdysi byla.
,,Byla jsem dobrou královnou. Lid mě miloval. A miloval i tvého otce. Když jsem otěhotněla byla to obrovská sláva."
Podívala se přes zrcadlo do jeho očí. Tak trochu smutně. Se slzou pod usmáním.
,,Nejsi moje první dítě, Edwine. Nejdřív byl on."
Světlovlásek se podíval se svoji matku zvláštním pohledem. Neměl tušení. Nikdy nezaslechl sebemenší náznak. On nebyl prvorozený. Přesto že mu to celý život říkali.
Pokračovala se vyprávění: ,,Tu noc, kdy se narodil, jsem slyšela hvězdy zpívat. Když přišel na svět neplakal. Chlapec. Se světlými vlásky. Jen se na mě díval svýma velkýma očima a byl potichu. Tak hodný. A do toho ticha jsem uslyšela zpěv hvězd za okny, který doléhal až ke mně.
Nádherná píseň.
Léčitelé mi ho na noc vzali, ale mě to nevadilo. Věděla jsem, že po mě nebude plakat. Byl tak tichý. Tak hodný.
Druhý den ráno mi řekli, že se nedožil  rána. Plakala jsem. Usedavě. Tvůj otec bušil pěstmi do zdi. Řval a také plakal. Viděla jsem slzy, co mu kanuly po tvářích, když obracel pokoj vzhůru nohama.
Večer zavedly ty léčitelky do sklepení. Nedalo se dokázat, že to byla jejich vína. Nedalo se však dokázat, ani že nebyla. Už z něj nikdy nevyšli.
Tvůj otec ten rozkaz vydal. Já ho jen pobídla."
Odmlčela se. Odvrátila tvář. Možná aby neviděl její slzy, možná si nepřála být sledována.
,,Měla jsem možnost spadnout. Utápět se v žalu a zapomenout na vše. Na svůj lid, svou povinnost, svou moc.
A nebo jsme mohla být královna."
Vstala a přišla ke krbu. Žhavé uhlíky ozařovaly její tvář.
,,Rozhodla jsem se být královnou. Mocnou a silnou ženou. Nadějí svého lidu. Rok poté ses narodil ty.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsou lidé silnější než jiní. A jen ti opravdu mocní by měli vládnout."
Edwin mlčel. Nevěděl, co říct. A tak z něj vypadla otázka.
,,Nebála ses, že tvé děti budou mít tmavé vlasy?"
Královna zavrtěla neznatelně hlavou.
,,Doufala jsem a věřila. Modlila se k Bohům a prosila je. Když jste se narodili se zlatými vlasy, pochopila jsem, že oni jsou na mé straně."
Pokýval hlavou. Bylo to příliš moc informací. ,,Weasley tě miluje," vypadlo z něj.
,,Tak jako já miluji tvého otce," odpověděla.
Vstal. Musel pryč z této místnosti. Nechat své matce soukromí a sobě dát možnost dýchat.
Otočil se a vydal se ke dveřím. Vzal za kliku. Zastavil se. Pronesl poslední dotaz.
,,Jak se jmenoval?"
Jeho matka polkla. Pak hlasem tak tichým, že ho skoro neslyšel zašeptala odpověď.
,,Edmund."