Ve jménu svobody

30.

Harry Northdail dorazil po setmění. Místo, které nazýval domovem mu však nedodalo obvyklý klid. Právě naopak.
Nebyl tam dva měsíce. A teď se měl vrátit, postavit se čelem svému příteli a říct zklamal jsem. Podívat se všem těm lidem do očí a přiznat, jak moc selhal.
Koně uvázal na své místo, které si vydobil úsilím a tvrdou práci. Dřív nikdo nezpochybnil jeho aurotoritu, jeho schopnosti. Ale teď. Nesplinil úkol, zklamal důvěru Aarona, celého dvora ale hlavně Maple. Cítil se jako bídník. Jako neskutečný bídník.
Jeho kroky zamířily přímo k dědici rodu. Nebyl důvod cokoli odkládat. Byl připravený. Měl celou cestu na to, aby se odhodlal. Aby se odhodlal zvednout hlavu a říct, že nezvládl svůj úkol. Že to, na čem si zakládal, už není pravda. Že nedokázal ochránit do, co mu bylo ma světě nejdražší, tak jak by mohl bránit cokoli jiného?
Cítil pocit viny a hanby, když se jeho kroky rozhléhaly chodbou, stejně tak jako když zvedl ruku a zaklepal na masivní dveře.
V tichu vyčkával. A přemýšlel. Chvíle, kdy stál a čekal až se dveře otevřou do drásala. Víc než vlastní pocit nenávisti, který v sobě nosil. Víc než znovu zlomené srdce, jež se sotva vzpamatovala z první rány. Víc než fakt, že s ním Maple neprohodila ani slovo až na den jeho odjezdu. Víc než pocit vědění, že se zachoval jako hlupák. A proklínal se za to.
A pak se tmavý kus dřeva skutečně pohnul v pantech a on stanul tváří v tvář jedinému člověku, kterého zklamal víc než zrzavou ženu.
Podle, kterým si ho jeho přítel měřil, byl chladný. Jeho tvář byla úplně bez emocí a přesto slyšel všechny pocity, co v Aaronovi vřely. Po chvíli ho přece jen pozval dál.
Harry sklonil hlavu a za tíživého mlčení překročil práh.
V místnosti bylo příjemné teplo, které obstarávala složitá síť komínů uvnitř hradu, původně vybudována kvůli neúprosným vedrům, jež zde v létě vládly. Později však byla přepracována a zdokonale tak, že rozváděla i teplý vzduch.
Navzdory volným židlím zůstával stát, pohled sklopený k zemi. Věděl, že Aaron ví všechno. Všechno, co mu napsal ve své dopise, a ještě mnohem víc. Zvedl k němu oči, které šeptaly jak moc ho to všechno mrzí. Jak moc je mu to líto. Jak moc chce všechno změnit. A jak moc je bezradný.
Dědic rodu stál naproti němu a propaloval ho pohledem. Ticho v místnosti gradovalo, až se stalo nesnesitelným. Trvalo ještě hodnou chvíli, než ho nakonec přerušil.
,,Doufám, že je v pořádku aspoň ona, neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo."
Harry jen přikývl. Denně děkoval bohům, že to přežila. ,,Bude v pořádku, dokonce bude moct mít děti," řekl. Polkl a zhluboka se nadechl: ,,Aarone, hrozně mě to všechno..."
,,Já ti věřil, Harry," nenechal ho dokončit větu, ,,víc než komukoli jinému. Byl jsem si jistý, že mě nezklameš. Slíbils mi to."
Udělal krok k dědici rodu. ,,Já se snažil. Kdybys věděl, jak moc mě to trápí."
,,A ty si myslíš, že mě ne?!" vykřikl Aaron. ,,Slíbil jsem jí, že se o ni postarám. Že ji ochráním. Vložil jsem do tebe veškerou  důvěrů a tys mě zklamal."
Harry sklonil hlavu. ,,Klidně mě za to můžeš nenávidět. Klidně mě z toho můžeš vynit, ale věř mi, nikdo to nemůže dělat víc než já sám."
V místnosti zavládlo napjaté ticho. Zatínal každý sval v těle. Nenáviděl se. Nenáviděl toho tupce, který neochránil tu nejkrásnější ženu na světě, přestože jí slíbil nejen tohle, ale i mnohem víc. Každé slovo, které jí pošeptal a každý polibek, jenž jí vtisknul, byla jedna velká lež.
Mlčení prolomil Aaronův hlas: ,,Miluješ ji."
Nebyla to otázka. Možná to nebylo ani oznámení. Mohlo to být obvinění, ale zároveň odpuštění. Mohlo to být konstatování toho, co oba cítí, přestože Maple tvrdila, že k sobě nikdy pravou lásku ti dva necítili. Bylo příliš věcí, za které ho mohl dědic rodu vynit, ale tahle... byla jiná. Někdy mu to připadalo jako jedno z mnoha selhání, jindy se ptal sám sebe, jak by ji mohl nemilovat.
Bez odpovědi se otočil a opustil místnost.

~

Maple Greystone nakrčila obočí.
Když ji zavolali z cvičení stráží a Kyrrea si vyžádali taky, pochopila, že se děje něco zvláštního. Utvrdil se ve chvíli, kdy v místnosti malé rady uviděla mimo jiné i svou matku a dědice jejich rodu.
,,Posaď se," vyzval ji tajemník, skrček, který se vždy vyžíval v nenávisti k ní. U údivu povyhátla své obočí a vrhla tázavý pohled na zrzavou ženu po své pravici. Ta jen lehce pokrčila rameny a kývla hlavou. Kapitán stráží se posadil na volnou židli vedle ní a stiskl její ruku. Děkovně se na něj usmála.
,,Zavolali jsme si vás kvůli jisté  záležitosti," pokračoval starší muž po králově levé ruce, ale Kyrre ho přerušil: ,,Jdete k věci." 
Všichni muži si vyměnili spiklenecké pohledy. Po krátkém mlčení konečně promluvil dědic jejich rodu, mladík asi ve věku rusovlásky.
,,Maple se má stát mojí manželkou. A poté královnou."
Jmenovaná k němu rychle otočila hlavu.
,,Cože?" Vrhla zmatený pohled na svou matku. Starší žena jí věnovala dlouhý pohled a jen stiskla její ruku. ,,Arana už souhlasila," řekl jeden z členů malé rady.
Maple nechápavě nakrčila obočí. ,,Vždyť to nejde. Já... po tom co se stalo."
Starší muž ve funkci tajemníka  jí věnoval chladný pohled: ,,Právě proto. Svému rodu jsi už způsobila spoustu potíží. Konečně mu můžeš prokázat službu."
,,Jsi oblíbená, navíc máš typické rysy Greystoneů. Lidé tě budou mít rádi. Jsi pro tu pozici ideální," přidal se k němu správce pokladny. ,,Navíc jsi dokázala, že jsi plodná a schopná mít děti, podle léčitelů to nebude problém."
Rusovláska skákala pohledem mezi všemi lidmi v místnosti. Zastavila se na Kyrreovi.
Muž se na ni díval smutným pohledem. Začala vrtět hlavou. Tohle nemohlo být možné. ,,Mají pravdu," řekl kapitán stráží.
,,Ne, ne, ne," opakovala tichým hlasem. Otočila se zpátky na svou matku. ,,Ne."
Arana se natáhla pro její druhou dlaň. ,,Dítě moje." Vytrhla jí obě ruce. Vstala a přelétla pohledem všechny v místnosti. Pak se otočila a odkráčela pryč.
Šla rychle, jedna noha za druhou. Ani nevnímala hlas, který volal její jméno. Až když ucítila cizí ruku na své paži. Otočila se a stanula vlastní matce tváří v tvář.
,,Maple," řekla tichým hlasem. ,,Je to pro tvé dobro, věř mi."
,,Ne," oponovala rusovláska, ,,ne, to ne. Nechci si ho vzít. Nechci se stát královnou."
Starší žena ji k sobě přitiskla v objetí.
,,Já ho nemiluji. Nemůžu si ho vzít, miluji někoho jiného," šeptala své matce a tiskla ji k sobě. ,,Já vím, já vím," odpověděla Arana tichým hlasem a pohladila ji po vlasech, ,,ale je vůbec možné, aby sis vzala toho, koho miluješ?"
Maple se zalapala po dechu, když se začala zalykat slzami. Její matka ji tiskla k sobě a dál vískala ve vlasech, zatím co se jí po tvářích valily horké čůrky slané vody. Pak zavřela oči a když je otevřela, nechala představu sebe na místě Harryho manželky odejít. ,,Stanu se ženou dědice rodu a až přijde čas, stanu se královnou rodu," vydechla. ,,A potom změním svět."

Hi guys! Další kapitola is here a já nemůžu uvěřit tomu, že jsme na čísle třicet! Když se podívám, myslím, že jsme za polovinou příběhu, ale před sebou máme ještě dlouho cestu. Jinak jsem si říkala, že bych pro vás mohla udělat nějaký speciální dárek, jako oslavu tohohle čísla. Napadlo mě něco jako kvíz, co už víme z příběhu, nebo něco na ten způsob. Kdyby vás něco napadlo, dejte mi vědět v komentářích a já ráda splním vaše tužby, pokud to bude v mých silách.
Navíc v Česku dnes skončil krizový stav, so party hard!!!