Ve jménu svobody

27.

Maple Greystone utíkala chodbami. Její sýpavý dech a tlukot srdce ji zpomalovaly. Proběhala celý hrad, každou místnost, kam by se mohl uchýlit. Stále byla tak neskutečně pomalá. Nadávala sama sobě za nedokonalost vlastního těla. Jako poslední ji napadly stáje.
Celá zřízená vtrhla dovnitř. Do nosu ji udeřila vůně slámy a koní. Rychle procházela mezi jednotlivými místy. Pak ho uviděla. Akorát sedlal svého koně.
,,Harry," vydechla a zůstala stát. Pohyb jeho rukou ustal. Sklonil hlavu a pak se na ni otočil. ,,Maple," vyslovil její jméno lhostejným hlasem, který se ani trochu nepodobal tomu, jímž jí ho šeptával  jako modlitbu. ,,Měla bys odejít."
Udělala krok k němu. Chtěla mu toho tolik říct, ale všechna slova jí přišla prázdná. Nevěděla, co mu chtěla říct. Potřebovala čas, aby se srovnala s tím, co se stalo. Čas, aby se přenesla přes obviňování muže před sebou, jen aby tím zakryla vlastní vinu. Nedokázala zformulovat větu. ,,Já...," začala ale pak se zarazila. Celou dobu to všechno bylo o ní. Už žádné další Já. ,,Nemusíš to dělat," dokončila větu a ucítila slzy, sbírající se v jejích očích. ,,Mohl bys tu zůstat." Udělala ještě krok. ,,Se mnou," dodala potichu. Chlad se jí zakusoval do těla, ale nedokázala ho vnímat. Cítila, jak se třese, ale nevěděla jestli zimou nebo... jím.
,,Musím odjet. Můj úkol skončil. Už mě tady nic nedrží," jeho hlas a slova ji bodaly jako dýky. Nic? To pro něj nic neznamenala? Co jeho slib? Co jeho proklatá slova?
,,Harry, prosím, prosím, Já...," chtěla pokračovat ale přerušil ji. ,,Ne, Maple. Už je to pryč. Všechno. Už to chápu, myslím, že ty také. Kvůli tomu musím odjet. Už jsem opět jen dva cizí lidé."
Pak se otočil a vyvedl svého koně ze stájí.
,,Sbohem, Maple Greystone."
Rusovláska jen stála a sledovala ho, jak se vzdaluje pryč. Dva cizí lidé. Mohli být spoustu věcí, ale dva cizí lidé? Nebyla pro něj víc, než každý druhý.
,,Kdyby jsi mě někdy miloval," zašeptala spíš sobě než jemu, ,,tohle by jsi mi nidky nemohl říct."
Horké slzy jí stekly po tvářích, když sledovala, jak nasedá na svého koně a naposledy se zdraví s muži z hradní stráže. To, jak se na ně usmíval. Jeho slova, která mu četla ze rtů. Sledovala ho, dokud neopustil hrad. Pak stála a dál upírala zrak
místo, kde se ho viděla naposledy. Kůže, dříve mokrá od slz, už uschla. Poslední důkaz jejich lásky se vypařil stejně jako on.

~

Faith vedla své společníky jejich hradem. Konečně doma. Po dlouhé době zdravila lidi, které znala. Cítila se jistá. Cítila se nohama na zemi.
,,Tady budeš mít komnatu ty," otevřela dveře a zavedla muže dovnitř. Bělovláska už se odběhla seznámit se zdejšími sklady alkoholu. ,,Ypsa bude hned vedle. Já sama jsem o jedno poschodí  výš. Ale tady se nemůže nic stát. Je to tu klidné místo."
Leventis pokýval hlavou a místnost si obešel. Rozhlédl se kolem a pak rychle zavřel dveře. Přišel k Faith a lehce pohladil její ruku. Obešel ji a přitiskl se k ní zezadu. Hnusil se jí jeho dotek. Nechtěla cítit svou kůži na té jeho, ne. Věděla,  čí tělo chce, aby se jí dotýkalo. A to bylo úplně jiné než Taurusovo.
,,Jsi příliš důvěřivá, Faith," zasyčel jí do ucha. ,,A příliš zranitelná. Možná, že tvůj rod nemá potřebu špehovat své hosty, ale Grycillityové nejsou jediný obyvatelé tohohle hradu."
Jeho hlas a horký dech ji nutil tisknout zuby  k sobě a vyvolával v ní tichý třas. ,,Hra začala, zlato, a to znamená, že nemůžeš věřit nikomu. Bude pro tebe lepší, když budou věřit, že spolu něco máme. Tebe se nebojí, ale mě ano. Každého, kdo na tebe sáhne, zabiju. Bude lepší, když to  pochopí jako  vraždu ze žárlivosti, než aby začali strkat nos do naší věci."
Na sucho polkla. ,,A co Ypsa?
Jeho hrdelní smích otřásl její tělem. ,,Té se bojí víc než mě. Tu nikdo chránit nemusí. Teď," řekl a přejel svými rty po kůži na jejím krku, ,,se uvolnil. Zahraj pro všechny zvědavce divadlo, že se ti můj dotek líbí. Že netoužíš po ničem jiném, než abych se tě dotýkal silněji a jinde. Ukaž mi, co ses za ty roky u dvora naučila."
Naklonila hlavu a podívala se mu do očí. V tu chvíli to pochopila. Nešlo o chtíč nebo mileneckou lásku. Chtěl ji ochránit. Miloval ji jako svou sestru. Usmála se na něj a zavřela oči. Zaklonila hlavu, tak jak to viděla u jiných, a odhalila mu více svůj krk.
,,Děkuji," zašeptala tiše. Černovlasý muž jen zabručel a sklonil svou hlavu. ,,Kam schováme meč? Tady u mě není v bezpečí."
,,Neměj strach," vydechla a snažila se působit uvolněně. ,,Vím přesně kam."
Ozvalo se zaklepání. Okamžitě ho pustila a odtáhla se od něj. ,,Vstupte," křikla a urovnala si drdol svých vlasů.
Do místnosti vstoupila mladá dívka v čistých šatech. Grycillityové si zakládali na spokojeném služebnictvu. Nikdo nenutil mladé dívky do milostných aktů, nikdo nebyl zbytečně krutý. Panovala tady vzájemná úcta a spolupráce šlechticů i prostých lidí. ,,Váš otec si vás přeje vidět."
Dívka nemohla být podle hlasu starší než Faith. Narovanala se a vrhla pohled na Tauruse. ,,Zbytek dořešíme až se vrátím," sdělila mu formálním hlasem, jímž slyšela mluvit Ypsu. Pak jen kývla na služební  a vydala se za ní.
,,Víš, co na mně otec chce?" zeptala se cestou. Dívka před ní jen zavrtěla hlavou. Tušila, co mohl chtít. Byla si skoro jistá, že ví, o co mu jde.  Když došly před silné dubové dveře, služtička zaklepala a okamžitě vešla. Pobídla blondýnku, aby vstoupila a zavřela za ní dveře. Pak přešla až k muži, jenž seděl za těžkým stolem a cosi mu v tichosti sdělila. Její otec tiše poslouchal, pak jen přikývl. ,,Děkuji, Margaret. Můžete jít."
Faith zamrkala. Slušnost k služebnictvu byla jedna věc. Ale aby pán své osobní služebné vykal, byla zvláštní. Na druhou stranu jí to imponovalo. Důkaz toho, že si váží jejích služeb a její osoby. Lehce se na dívku usmála,  když opouštěla místnost.
,,Posaď se," ozval se hlas jejího otce, aniž by zvedl hlavu od papírů. V tichosti jeho příkaz splnila a zabodla pohled do země. Věděla,  co přijde.
,,Jeden list, že musíš neodkladně odjet na dvůr Leventisů. Nevzala sis sebou žádné služebnictvo, vůbec nikoho. Od té chvíle ani jedna zpráva. Doneslo se nám, že trávíš čas v společnosti Ypsy Moondust a Tauruse Leventise. Co to mělo znamenat?"
Jeho hlas ji donutil stydět se a ještě víc sklopil hlavu. ,,Omlouvám se," řekla tiše. Jak slova opustila její ústa, jakoby s nimi odešlo i všechno sebevědomí, které od poznání bělovlasé ženy získala.
,,Faith, měl jsem o tebe strach. Všichni jsme o tebe měli strach. Chovala jsi se nevhodně vzhledem ke svému rodu a postavení v něm. Jsi příliš mladá, než abys mohla rozhodovat o svém životě."
Zamrkala. Neměla tedy právo, rozhodovat o svém životě? Neměla právo vybrat si kým chce být? Zvedla k němu hlavu. Neměla možnost volby?
,,Zklamala jsi mě, moc jsi mě zklamala. Myslel jsem, že jsi dobře vychovaná a znáš své povinnosti vůči své rodině a jejímu odkazu."
Jeho hlas jí hnal do očí slzy. ,,Ale já... už nechci takhle žít," vydechla tichým hlasem. Ohavná myšlenka. Vzepřít se povinnostem. Upřednostnit  své tužby před povinnostmi. Pravý opak filozofie, se kterou vyrostla.
,,Nejde o to, co chceš, Faith," řekl tiše. ,,V první řadě jsi princezna mocného a váženého rodu a musíš vzít všechno, co k tomu patří."
,,V první řadě," oponovala mu příliš tichým hlasem a s pevně stisknutými víčky, ,,jsem člověk. Ne mrtvá ozdoba prázdné síně."
Otevřela oči a ucítila slzy stékající po tvářích. Hleděla na svého otce se zoufalým výrazem. Jeho modré oči jí však dávaly jinou odpověď.
,,V první řadě jsi má dcera. Která bude poslouchat svého otce na slovo. V první řadě jsi tichý znak krásy a honosnosti našeho rodu. V první řadě jsi budoucí manželka a matka, poslušná svému manželovi a koruně."
Jeho hlas utichl. Cítila horké slzy, když jí popisoval ty věci. Cítila svou bezradnost a vlastní ubohost. Třásla se a ucítila, jak ji muž před ní propaluje pohledem.
,,Můžeš jít," řekl a opět sklonil hlavu nad svými papíry. Jen přikývla a pomalu se zvedla na nejistých nohách. Dostat se pryč, byla jediná myšlenka, kterou její mysl řvala. Pryč z té místnosti. Pryč od těch slov, jenž jí řekl. Pryč od vlastního otce.
Stiskla kliku a opustila jeho komnaty. Zavřela za sebou a zhluboka se nadechla. Pak se rozplakala za všechny roky, kdy v sobě smutek zadržovala, aby splnila své povinnosti.

Zdravím všechny! Už šíleně dlouho nevyšla kapitola a já se upřímně stydím. Ale prostě se stalo pár věcí a psát tenhle příběh nebylo to, co jsem potřebovala. Za tu dobu jsem napsala další dva krátké příběhy. Jeden z nich  - Dcery čarodějnic- už dokonce můžete najít na mém profilu (nenápadná reklama be like). Ten druhý už v nejbližší době vydám taky Ale všechny milovníky fantasy Zklamu, půjde o fanfikci na seriál Sherlock. Uznávám, že je to trochu pochmurnější kapitola, ale co už. Měla bych na vás otázku. Už jsme se ptala koho máte nejradši, tak dnes se táži, koho naopak nejvíce nesnášíte? Ještě jednou se omlouvám za neaktivitu. Snad se vám kapitola líbila 💙💜