Ve jménu svobody

31.

Maple nepřítomným pohledem přikývla.
Když se dostatečně uklidnila, oznámila, že je ochotná provdat se za dědice svého rodu. Stát se jeho ženou, jednoho dne krávolnou, reprezentovat svůj dvůr a vlast. Zachránit ženy, aby se žádné už nemuselo stát to, co jí.
Možná byla zdravotně v pořádku, ale jizva na jejím břiše svítila na zlatavé kůži jako cejch. Křičela na ni pravdu. Že ji zlomili. Vzali něco, co milovala a vyrvali to z jejího těla. Že jí slíbil bezpečí a zklamal ji. Že to byla jeho vina. A že zároveň za to mohla jen ona. Jenže pokaždé, když sledovala ten nehezký kaz svého těla, bylo jednodušší obviňovat Harryho. Ze spousty důvodů. Aby na něj mohla být naštvaná. Aby mohla být ráda, že odjel. Aby mohla být spokojená, že už mezi nimi nic není. Aby nemusela uznat, že měl celou dobu pravdu.
Pokaždé, když jí říkal, že je nezodpovědná. Že je unáhlená a ohrožuje to malé i sebe. Když ji napomínal a osočoval. Každá jeho nesnesitelná poznámka, jež se zdála jako banalita, se stala krutou, bolestivou pravdou.
A možná její matka měla pravdu. Třeba tohle potřebovala. Stát se manželkou. Matkou. Získat zodpovědnost. Její snoubenec byl milý mladík, se kterým se cítila dobře. Jeho zlatavé vlasy i smaragdové oči jí přišly atraktivní a on sám byl úžasná osoba. Dokázala si představit samu sebe po jeho boku. Dokázala si ho představit jako otce svých dětí, svého pána a zároveň druha. Věděla, že jednou bude dobrý král, na nějž by mohla být pyšná.
O samého začátku se snažil jí všechno ulehčit, vůbec na ni nevyvíjel tlaky a ona mu za to byla neskutečně vděčná.
Zamrkala, když si uvědomila, že přeslechla otázku. Pohledem sklouzla na Salamandera po své pravici, než ho vrátila k ženě naproti ní. ,,Cože?"
Starší žena jen nespokojeně mlaskla: ,,Ptala jsem se jestli chceš mít i závoj. Bylo by to samozřejmě vhodné, ale zase tvé zrzavé vlasy jsou znakem našeho rodu, proč je nevystavit na obdiv. Ale nějaká aplikace by byla vhodná. Myslím, že takový diadém s krajkou by byl ideální."
Maple jen zavřela oči. ,,Dobře, jak myslíš."
Unavovalo ji to. Tyhle rozhovory o ničem. Odpovídání na otázky, kde její názor stejně nebyl důležitý. Plánování velkolepé svatby, na kterou nedokázala přinutit samu sebe se těšit. Ochutnávat čtyřicet stejných druhů dortu, vybírat z deseti identických látek na šaty. Říkat svůj názor i když žádný neexistoval. Možná byla nespravedlivé nechávat všechno tohle na dědici rodu, ale Salamander se jí snažil pomoci, jak jen to šlo. Tohle pro něj nebylo nic.
Poslouchala, jak organizátorka jejich svatby spustila o květinách, když neviděla rozdíl mezi lotosovou a meruňkovou. Prázdně přikývla. Bylo jí to jedno. Klidně by šla nahá uličkou k oltáři. Nezajímalo ji nic z toho. Jen unavovalo. A zraňovalo. Tak dlouho až se bolest vytratila a zanechala jen otupění.

Rusovláska kráčela vedle vysokého mladíka. Mezi nimi vládlo nepříjemné mlčení. Pohled zabodla do svých bot, poslouchala symfonii jejich kroků a hlavně nedávala najevo nic. Nic z toho, co cítila.
Tíživé ticho přerušil jeho hlas: ,,Maple. Vím, že nejsi nadšená z toho všeho a máš duvod mě nenávidět." Polkl a zalétl pohledem k k ní. Jako by doufal, že mu to tvrzení vyvrátí. ,,Ale prosím, věř mi. Já to nechtěl." Jeho hlas zněl unaveně. ,,Oba jsme se svým způsobem museli podřídit."
Otočila k němu hlavu a zamrkala. Za tu dobu, co Salamandera Gteystonea znala, mohla říct spoustu věcí. Měl rád disciplínu a zdvořilost, lidé pro něj měli svou cenu a nedovolil, aby to kdokoli znevažoval. Nesmál se na plnou pusu, ale od srdce. A dále. Byl taktní, avšak striktní. Ale především. Neměl ve zvyku říkat věci takhle na rovinu. Tak v kostce. Tak horlivě.
,,Ne, to ne," ujistila ho, ,,věř mi. Z ničeho jsem tě nevinila. Jen... omlouvám se pokud jsem protivná. Prostě. Je toho na mě moc."
Plavovlásek se na ni lehce usmál. ,,Myslím, že bych mohl zařídit, aby se ta svatba ještě trochu odložila, myslím, že když měsíc dva počkáme, nic se nestane. Nechci, aby ses cítila pod tlakem."
Maple se na něj děkovně pousmála. ,,Myslím, že to nebude třeba," odpověděla. Zastavil se. Upíral svůj pohled budoucího panovníka do jejích očí, jako by v ní dokázal číst. Jako by oheň, jenž se v nich dřív zrcadlil, vyhasl a nezbyly ani uhlíky.
,,Budeš má žena. Jediná osoba, před kterou se král skloní. Dáš mi děti, budeš po mém boku. Jsi jediná, kdo má právo rozkazovat mi a komu můžu ukázat svou slabost. Udělám všechno, co si budeš přát. Stačí říct. Mám zařídit odložení té svatby?"
Na dlouho chvíli Maple jen stála naproti němu, s rukama spuštěnýma u boků, prázdným pohledem a nicneříkajícím výrazem. Pak udělala krok k němu. Pak ještě jeden. Natáhla své paže, aby ho objala. Salamnder pochopil, o co se snaží, a přitiskl ji k sobě. Nasála jeho vůni. Voněl mužně, ale jistým způsobem jemně. Měl pohlednou tvář a úžasný charakter. Jeho slovo mělo svou váhu, nikdy neporušil žádný ze svých slibů. Mohla mu věřit, když jí řekl, že se postará, aby byla šťastná. Aby se jí vrátil plamen do duše. Ucítila na svých zádech pohyb, když ji pohladil v konejšivém gestu. Byl by z něj král, na kterého by mohla být pyšná jako manželka, královna i matka jeho dětí. Čekala ji s ním pěkná budoucnost, možná ne taková, jakou si představovala dřív, ale pořád. Věděla, že by mohla prožít spokojený život po jeho boku. Zamilovat se do něj a dát mu děti. Být s ním v dobrém i zlém, jako jeho ozdoba a vzácný drahokam a zároveň jako přítel a rádce.
Ta představa se jí jistým způsobem zamlouvala. Byla to nejlepší, co ji mohlo potkat. Udělal z nic, kterým byla, královnu.
,,Ne," vydechla tichým hlasem. Ne. Čím dřív se stane jeho ženou, čím dřív jí ukáže sám sebe, tím dřív bude moct jít dál. Po chvíli z něj své ruce stáhla. I on ji pustil a o krok odstoupil. Kývnul na ni. Jako by se ptal, jestli je v pořádku. Bez odpovědi se otočila, aby pokračovala dál. Nečekala na něj, věděla, že se vydá za ní. A opravdu se po chvíli rozezněly chodbou i jeho kroky. Zbytek cesty proběhl v tichosti. Když se pak zastavili před dveřmi jejích komnat, naposledy upřel zrak do hnědých očí.
,,Kdybys cokoli potřebovala, víš, kde mě najdeš. Stačí říct a já to zařídím."
Jen na něj děkovně kývla, než mu dveře zavřela před nosem. Ocitla se v ponurém pokoji, obalilo ji ticho jako hedvábná pavučina a dusilo ji. Cítila v hrudi tlak. Jako by se už nikdy neměla nadechnout. Zády se opřela do tvrdého dřeva a svezla se k zemi. Zírala do tmy před sebou tak dlouho, až si byla jistá, že i sama temnota zírá na ni. A pak, když věděla, že nemá před ní co skrývat, jí ukázala všechnu svou bolest.

~

Rány kolem něj létaly, ale on všem uhnul. Jednu po druhé vykrýval údery mečů svých soupeřů. Svaly ho bolely a po čele mu tekl horký pot, ale nepřestával. Jako by snad mohl zmírnit všechny pocity, co v něm vřely.
Že zklamal. Že zavinil cizí bolest. Že byl hlupák, se zlomeným srdcem. Že ztratil všechno, co měl. Čest, hrdost, uznání. S každou další myšlenkou vedl úder silnější. Kov narážel na kov, až meč jeho protivníka odletěl někam do rohu.
,,Další," procedil skrz stisknuté zuby. Necítil vztek. Aspoň ne tu ohnivou formu, díky níž chtěl spálit všechny na popel. Všechny své pocity a myšlenky by nazval chladnými. Ledovými a rovnými. Přesně s tímhle pocitem zaútočil na dalšího mladíka.
Jen aby sám sobě dokázal, že už ji nemiluje.
Když večer usínal a každý sval v těle ho bolel, byl si jistý. Tím ledovým hlasem mu jeho srdce šeptalo ta stejná slova.
Že už ji nemiluje. Že je pryč. A už se nikdy nevrátí.

Zdravím, zdravím. Musím říct, že původní plán, který moje pondělní já vymyslelo, nevyšel. Byla jsem asi hodně bláhová, když jsem si řekla 'během dvou dnů napíšu kapitolu A pak se podívám na další věc'. Každopádně, pryč od mé neschopnosti. Jelikož mě žádný special dárek k 30. kapitole nenapadl, vymyslela jsem něco jinčího. Přiznám se, připravuji další fantasy příběh. Měl by být kratší než tento a taky méně komplikovaný, ale se mnou člověk nikdy neví. So, jako dárek dostanete další příběh? Ano, já vím. Nikdo to nechce A je to spíš dáreček pro mě. Ale, guys, já si to zasloužím.