Ve jménu svobody

23.

Maple Greystone se usmívala na muže ležícího vedle ní.
Bylo ráno a do pokoje prokluzoval jitřní svit slunce. Šimralo ji na nose, a proto ho všelijak krčila.  Vždy, když to dělala, se jí Harry smál a ona ho odměnila vyplaznutím jazyku. Sledovala, jak se mu pohybuje hrudník. Pak se natáhla pro jeho ruku a opatrně, aby ho nevzbudila, si s ním propletla prsty.
Přesto, že už teď tvořili jakýsi pár, stále se nezblížili úplně. Tak by to řekl on. Prostě když rusovláska před pár dny našla v Harryho stole knihu o těhotenství, založenou na straně, kde se psalo, že těhotným ženám není doporučeno mít sex, pochopila, že s tím nebude Northdail spěchat.
Naklonila se k němu a lehce ho políbila na tvář. Ach bohové, připadal jí tak krásný. Stejně jako ona jemu.
Možná, říkala si, až to všechno bude za nimi, mohli by si pořídit chaloupku v Adrilských lesích, zbavit se titulů a povinností. Jenže to nikdy nebude za nimi, nebo spíš za ní. Protože to je její dítě. Její syn. Harry nebude čekat až ho výchová, byl mladý a krásný, mohl si vybrat na svém dvoře nevěstu a mít s ní spoustu dětí.
Skousla si spodní ret. Najednou už nebyla tak šťastná. Slunce jako by přestalo hřát a teplo jejich těl se stalo ledovým.
Začala se třást.
,,Maple," řekl hlas vedle ní. Ucítila, jak  jeho ruka stiskla tu její ve své dlani. Pak si ji přitáhl k sobě. Obejmul ji a políbil do vlasů.
,,Miluješ mě?" Její hlas byl roztřesený a neklidný.
,,Tak jako nikoho před tím."
Rusovláska se usmála a víc se k Harrymu přitiskla. Sledovala, jak se víc a víc osvětluje místnost, dokud neucítila, že Harry spí.
Pak se opatrně vymotala z jeho sevření. Bosé nohy položila na ledovou podlahu, ale chlad jí nevadil. Hodila přes sebe župan a vydala se do kuchyně. Pro něco ke snídani.
Její bosá chodidla potichu našlapovala, užívala si ticho kolem sebe, postupně začala lehce tančit a pobrukovat si odrhovačky.
Najednou ji popadly dvě silné ruce a přitiskly ji něco k puse. Kopala a házela sebou, ale najednou jí ztěžklo tělo a zčernal svět před očima. Poslední, co ucítila, byla tupá rána do břicha, neskutečná bolest, teplá tekutina tečící po jejím těle a slza na tváři. Pak se propadla do prázdnoty.

***

Harry Northdail otevřel oči.
Po té, co se natáhl k druhému tělu a nahmatal jen prázdnotu a studené prostěradlo.
Vymrštil se do sedu a rozhlédl se po místnosti. ,,Maple," křiknul a vstal.
Rychle se oblékl, proběhl celý pokoj, ale rusovlásku nenašel.
Zastavil se uprostřed místnosti. Uklidnil se, nic se nemuselo stát. Zhluboka se nadechl. Natáhl se pro svůj meč a připevnil si ho k boku.
Opustil komnaty a vydal se ji hledat.
Často přemýšlel o budoucnosti, poslední dobou. Dokázal si představit, že by s ní žil. Dohlížel na ni, její dítě, staral se o ně.
Pak ho ale napadala myšlenka, že Greystoneka nebude žít s ním, ale Aaronem, nebo někým jejího rodu. Někým, kdo by jí zajistil lepší život. Jí i tomu malému.
Zatřásl hlavou. Teď ji musel najít. Měl oni strach. Miloval ji, musel ji chránit. Kdyby se něco stalo...
Jeho kroky se rozléhaly chodbami a on jakoby v nich slyšel znít tupé rány svého vyděšeného srdce.
Bude v pořádku. Tu větu si opakoval. Neustále a zas a znovu.
Jedna jeho část říkala, nic se nemohlo stát, je v pořádku.
Druhá na něj řvala, ať spěchá, ať ji najde a odnese ji do bezpečí.
Naproti němu se objevila služka. Mladičká žena. ,,Počkej," vyhrkl bez pozdravu, ,,neviděla jsi Maple?"
Dívka jen tiše civěla do jeho bezradných očí. ,,Vy to nevíte, pane?"
Jeho srdce začalo být rychleji.
,,Co mám vědět? Dělej, mluv!"
Byl na ni hrubý, ale bylo mu to jedno.
,,Ona... dnes ráno ji našli, asi tři minuty chůze odtud."
Harryho přerývavý dech, jeho oči doslova visící na ústech dívky před ním a ta zvláštní prázdnota v jeho srdci.
,,V krvi, sotva dýchala, bohové s ní."
Northdail polkl. Bohové, ach bohové.
,,Kde je teď?"
,,Na ošetrovně," řekla a dodala, když uviděla jeho bezradný pohled: ,,Úplně dole, v levé křídle této části hradu."
Rozběhl se.
Slyšel v uších jen hukot krve, tlukot svého srdce a přerývavý dech.
Proklínal se. Proklínal svou osobu, že to nezvládl. Nesplnil úkol, který dostal. Nedodržel slib, jenž jí dal. Nedokázal splnit podmínku, kterou dál sám sobě, a nedokázal uchránit to jediné, co miloval.
Maple. Jeho milovaná Maple.
Modlil se, ke všem Bohům, jež znal. A hlavně k bohyni lásky, Afrodité, aby mu jeho milovanou ponechala.
Před ošetřovnou byl shluk lidí, mezi nimi i Kyrre a její matka.
Poznal je už z dálky.
Chtěl vtrhnout dovnitř, ale ruce kapitána stráží ho zastavili. ,,Neruš je při práci."
,,Co se stalo?"
Zoufalost v očích muže před ním ho zdrtila.
Ucítil na sobě všechnu vinu svého selhání. Jež ho ničila a vyrážela mu vzduch z plic.
,,Banda atentátníků. Otrávili ji a pobodali. Není po nich stopa. Dítě je mrtvé. Teď bojuje o svůj život."
Opřel se ruku o stěnu. Ta krasná, živá a drzá Maple.
Byla to jeho chyba, tohle všechno byla jeho chyba. Nehlídal ji. Vůbec nikdy se do ní neměl zamilovat. Jak se jí teď vůbec kdy mohl podívat do očí. Jak se teď vůbec komukoli na tomto hradě mohl podívat do očí. Kyrreovi, všem mužům, se kterými cvičil, její matce. Ale jak se mohl podívat na svého starého přítele? Na muže, který pro něj byl jako bratr. Vystoupit a před všemi těmito lidmi, kteří mu věřili, a říct vinen jsem já.
Starší žena na lavici tiše plakala. Utírala si své zbloudilé oči a potichounku se zalykala.
Arana Greystone, jediný žijící rodič Maple. Její světle zrzavé vlasy se místy zdály  až blonďaté. Měla je stažené v chaotickém drdolu na spodku hlavy. Na tváři měla pár vrásek, ale od smíchu. Byla to tichá, laskavá žena, jež si ponechala jiskru v oku z mládí. Občas věřil, že byla stejná jako jeho milovaná. A občas se sám sebe ptal, co se mohlo stát, že už taková není.
Možná ztráta otce své dcery, možná něco mnohem horšího. Klekl si před ni a chytnul za ruku, jež měla položenou na koleni.
Osušila si oči kapesníkem a podívala se na něj. V tom pohledu nebyla žádná zášť, ne, jen pochopení.
Kyrre vedle nich se zvedl a odošel, jako by pochopil, že chtějí být sami.
,,Omlouvám se, nezvládl jsem to, je to moje chyba, klidně mě zato viňťe, jelikož vinen jsem já."
Ta drobná žena zvledla hlavu, kterou sklopil, a podívala se mu od očí. Uviděl, jak jí po tvářích kanou slzy.
,,Harry, nemůžu tě vinit, jak bych mohla? Jsi ve stejné situaci jako já. Vím to. Z tebe by to poznal každý. Oba doufáme, že se naší milované osobě nic nestane. Ona teď musí být silná a nepomůže jí, když si my na sebe budeme ukazovat prstem, kdo za to může."
Opět skonil hlavu a políbil její ruku.
,,To zvládne, je neskutečně silná," řekl s tváři na její ruce.
,,Po otci," usmála se smutně Arana. Teprve teď to uviděl. Všechnu tu neskutečnou odvahu, odhodlání a sílu, která byla v té drobné starší ženě.
Přišla o manžela, musela sama vychovávat svou jedinou dceru a ta je teď v ohrožení života. Přesto dokázala být laskavá a vstřícná.
,,To po vás," usmál se na ni.
Zbytek dne seděli vedle sebe na lavici před dveřmi, za kterými pobíhali ošetřovatelé, se spojenýma rukama. Brzo se vrátil kapitán stráží a posadil se k nim. Když se večer otevřely dveře, vyšel z nich starší vysoký muž.
Její matka okamžitě vyskočila na nohy a pozdravila ho jako starého  přítele.
,,Jak je jí?"
Léčitel se všechny přelétl pohledem. Pak se nadechl a začal.
,,Bude žít, podařilo se nám ji dostat do stavu, kdy už jí nehrozí nebezpečí. A bude schopná mít děti."
Arana objala léčitele před sebou: ,,děkuji ti, děkuji."
Muž se pousmál a pak pokračoval: ,,Dítě jsme nezachránili, dělali jsme, co jsme mohli, ale bylo příliš pozdě."
Harry sklonil hlavu, v níž mu běsnila slova vinen jsem já, a pocítil, jak se mu do očí derou slzy. Několikrát zamrkal, aby je zahnal a pak zvedl hlavu.
Maple žila, a tak i on měl důvod žít.

Jolly Holiday wishes🌠 pěkné ráno všem a hlavně krásné svátky!! Chápu, že je to trochu smutnější kapitola, která se vůbec nehodí do dnešní atmosféry. Jinak se omlouvám všem, co se těšili na miminko (MaisieDunne). Během svátků a doufám, že během dneška, by měli vyjít další dvě kapitoly, jako taková vánoční nadílka!
Co víc, snad jen ŠTASTNE A VESELÉ VÁM VŠEM!!!!!!!!!