Ve jménu svobody

2.

Ypsa Moondust nahá stála u okna a hleděla do dálky. Na obzoru se rozprostíralo moře. Ypsa už moře viděla mockrát, ne, to nebyl ten důvod, proč ho sledovala.
Moře byl zamrzlé.
Zamrzlé jako jezero. Jen větší. Tisíckrát větší. Celá ta vodní plocha byla pokrytá ledem.
Jak se však zdálo byla jediná osoba, jíž to fascinovalo. Pravda sice byla, že kdyby chtěla... Kdyby chtěla mohla nechat zmrznout celý znamý svět.
Tak moc byla její magie silná.
Bělovláska ale byla ohromená. Ohromená a zamyšlená.
To všechno zvládla sama příroda.
Možná, že ji poslední dobou lidé podceňovali, možná, že zapomínali na to, že všechno živé je hříčkou přírody.
A nebo možná se začali přeceňovat.
Protože lidé nejsou dokonalí.
Ale příroda ano.
Ucítila na svém pase dvě ruce. Zezadu se k ní přitisklo nahé tělo a objalo ji.
Nechala se chvíli  laskat, ale pak se od něj odtáhla.
,,Už půjdu," řekla pevným nesmlouvavým hlasem.
,,Nemusela bys," odpověděl její milenec. ,,Zůstaň, prosím."
Nechtěla zůstat, neměla důvod.
Ne, chtěla už být pryč.
Zavrtěla hlavou a začala se oblékat.
Už ji začal nudit. Dnes se s ním vidí naposledy.
,,Ypso, prosím, nechoď," poklekl na kolena a škemral, doslova škemral. ,,Prosím, Ypso, prosím."
Byl ubohý. Byl ubohý a Ypse se ubozí lidé hnusili. I tak se jí hnusil muž u jejích nohou.
,,Odcházím," probodla ho ledovým pohledem. Stejně ledovým jako její magie.
,,Ne, ne, Ypso, prosím," plazil se k ní a líbal její chodidla jako bídník. A nic víc nebyl. Ona nechtěla někoho, kdo se jí bude válet u nohou. Chtěla silnou osobnost.
Vytrhla mu chodidlo ze sevření a vydala se ke dveřím. Sama sebe se ptala jak si někdy mohla něco začít s někým tak... nehledala to správné slovo, neztrácela tím čas. Už chtěla být pryč.
Nejspíš pochopil že už se s ním znovu nechce vidět a hned se zvednul ze země. Rozběhl se k ní.
,,Ypso," šeptal její jméno. ,,Ypso, já tě miluju."
Prudce se od něj odtrhla.
Podívala se z okna, zpátky na moře pokryté ledem.
,,Miluju tě, miluju, miluju," znovu se jí chtěl začít dotýkat.
Chytla ho za zápěstí a podívala se mu do očí. Prohlížela si jeho tvář a hledala to, proč si ho vybrala.
Žádný z jejích milenců nevydržel dlouho. Tři měsíce a pak už byl konec.
Odkopla ho a šla. Nechávala za sebou zlomená srdce a neohlížela se.
Ne, to ona nikdy.
Možná jen jednou, ale to...
Zahnala myšlenky a znovu upřela oči na muže před sebou.
,,Já tebe ne."
Pak odešla a zabouchla za sebou dveře. Mířila do velké síně, kde teď všichni slavili.
Chtěla se opít a usnout sama. Probudit se a mít strašnou kocovinu. Chtěla být sama a opíjet se, v tichu jen se svými myšlenkami.
Zastavila se u okna. Dívala se na skleněnou tabuli. Pak jenom silou myšlenky udělala na skle ledovou růži.
Rozešla se do velké síně. Vítala a těšila se na prázdnotu, kterou slibovalo zítřejší ráno.

~

Faith Gracillity seděla ve velké síni a usmívala se na všechny kolem.
Byla jako ozdoba pro tuto slavnost a podle všech byla líbezná.
Měla na sobě drahé a krásné šaty v emeraldové barvě, které jejím jindy neurčitým očím ze směsi šedé, modré a zelené, dodávali smaragdový odstín.
Ve světlých vlasech měla zapletené korálky, spony a hřebínky.
Vedle ní seděl její otec a nepřítomným pohledem klouzal po místnosti.
Naproti se smál její strýc s jakousi pohlednou černovláskou, asi o dvacet let mladší než byl on sám.
Byla přibližně stejně stará jako Faith.
Faith mělo být zítra šestnáct.
Ano, byla mladičká a krásná. A nevinná. Naprosto.
Jako všichni Gracillityové - tedy až na jejího rozverného strýce - byla tichá, plachá a melancholická.
Na chvíli jí bezchybný úsměv spadl z tváře a sklopila hlavu.
,,Faith," pokáral ji hned její otec.
Opět zvedla hlavu a pousmála se do prázdna.
Podívala se na svého dědečka. Současného pána jejich rodu a nejstaršího krále na území jejich kontinentu.
Její děd však seděl rovně a zrovna rozmlouval s nějakým mužem.
Bylo vidět, jak si muž jeho názoru váží a jaká čest pro něj byla s ním mluvit.
Musela uznat, že dědeček je moudrý král. Byl vážený všemi lidmi, i její strýc mu vždy dal za pravdu a nikdy mu neodporoval.
Její strýc, nejstarší dědic na kontinentu, muž, kterého milovala možná i víc než svého otce.
Ne, takhle nesměla uvažovat. Její otec byl vážený muž, ale občas byl prostě moc...
Ambiciózní.
Neustále se snažil  získat více peněz pro jejich rod, více smluv s ostatními rodinami, neustále se snažil Faith někam tlačit, i když bylo jasné že nemá naději stát se dědičkou.
Její strýc byl až moc zdravý a na jejich dvoře se chladnokrevné vraždy nepořádaly.
Ne, jejich skoro až leklá povaha se vraždám stranila. Zatímco Leventisové byli záhadnými umrtími pověstní. A Faith už slyšela spoustu o mladém dědici tohoto rodu.
Taurus Leventis se zdál být jedním z nejvíce temperamentních můžu svého rodu vůbec.
Samozřejmě ho Faith znala. Nebo spíš věděla o něm vše. Jakožto ozdoba rodu sloužila k tomu učit se a zjišťovat informace.
Znala všechny dědice, dokázala by je o půlnoci vyjmenovat zpaměti.
Věděla ale nejen o dědicích, ale také všichni rádcové, politicky-významní lidé, vrchnosti rodů.
To všechno Faith nosila ve své hlavě.
Zhluboka se nadechla.
Nesnášela podobné slavnosti.
Slavit na cizích dvorech jí nevadilo, to ne, ale oslavy na jejich hradě ji trápily.
Unavovalo ji sedět a celé hodiny se usmívat do prázdna, ale nikdy nic nenamítala.
Takové bylo její postavení, tak byla své rodině prospěšná a tak se měla chovat.
Přejížděla očima po síni, objevovala známé tváře a hledala osobu, na kterou dnes čekala. Ostatně jako vždycky.
Pak se ale stalo něco, co upoutalo její pozornost.
Do místnosti vstoupila žena s bílými vlasy staženými v obyčejném drdolu a ledovýma očima klouzala po místnosti.
Samozřejmě ji Faith znala, ale tuto dívku znal každý.
Ypsa Moondust.
Jedna z nejmocnějších lidí všech dob a současná nejmocnější osoba nadaná magií.
Lidé šeptali, když mluvili o tom, co dokáže, a děsili se toho, že by proti ní měli bojovat.
A Moondusti toho využívali. Uvědomovali si jaké postavení jim Ypsina moc nabízí a plně ho využívali.
Bělovláska se rozhlédla po síni a všechny probodla očima, o kterých se šuškalo jsou stejně ledové jako její magie.
A pak zamířila ke stolu s pitím.
Faith musela uznat, že, i když naháněla hrůzu, byla krásná.
Přímo nádherná.
Ale ledová.
Ypsa přišla ke alkoholu a vybrala si jednu láhev. Nenalila si však do skleničky, ale napila se přímo z hrdla.
Obrátila láhev dnem vzhůru a vypila několik loků. Faith viděla, že jde o tvrdý alkohol a také viděla obdivné pohledy ostatních.
Když však dívka láhev sklopila, její ledové oči se zabodly do ní.
Faith se zalekla  toho, co v nich uviděla, a tak rychle podívala jinam.
Úsměv jí opět z tváře zmizel.
A opět uslyšela pokárání ze strany otce, jehož tón jí dal příslib toho, že si o jejím  dnes tak neukázněném chování promluví.
Zamumlala omluvu a znovu tak prázdně a uměle zkroutila rty v úsměvu.
Pak se ale v davu mihl pár safírových očí a černé kučeravé kadeře.
Faith se napřímila.
Byl tady. Konečně přišel.
Z davu vyšel mladý muž kolem dvacítky. Na rtech mu ležel nejistý úsměv, když se vydal po stupínku nahoru.
Uklonil se před Faith a jejím otce.
,,Smím prosit?"
Ano, chtěla křičet a skočit mu okolo krku, přesto že sebe dostala jen tiché: ,,zajisté."
Přijala nabízenou ruku a usmála se plaše na Raynolda.
Raynold Gracillity byl úžasný. Doslova úžasný. Nejen, že jeho vzhled byl nádherný a dokonalý, Raynold byl chytrý, bystrý, studoval vysoké vzdělání, byl hudebně nadaný, rozuměl politice, umění, ekonomii, ovládal magii, byl zručný v boji se zbraněmi a dokonale tančil.
Raynolda chtěla prostě každá žena, ale jen ty z rodu Gracillityů měly naději, že si je vezme. Mezi-rodové sňatky byly zakázány.
Všechny ženy jejich rodu snily o tom,  že je Raynold požádá o ruku.
A Faith nebyla výjimkou.
Pravda byla taková, že Faith Raynolda milovala. Milovala ho a byla jím okouzlena.
Vysoké postavení jí navíc dávalo velkou naději. Raynold by se tak dostal do vyšších kruhů a ona by dostala to, co chtěla.
Dovedl ji až na taneční parket a znovu se jí uklonil. I Faith se poklonila a pak ucítila jeho ruku na svém pase.
Udělal otočku a usmál se na ni.
Faith se z toho úsměvu podlamovala kolena, ale Raynold ji pevně držel.
Dokonale našlapovali do rytmu hudby a Faith se točila hlava.
Nikoli z otoček, které Raynold s takovou jistotou a elegancí prováděl, nýbrž z jeho úsměvu, jeho doteku a jeho dechu, který jí hřál na tváři.
,,Líbí se vám dnešní slavnost?" zeptal se najednou. Faith se začervenala - ani nevěděla, proč se červená - a odpověděla plachým tónem: ,,zajisté. Jako vždy. Máme zde krásnou výzdobu. Líbí se vám?"
Ano, výzdoba byla krásná.
Nad hlavami všech se místo stropu rozprostírala temnota, ve které svítila malá světýlka a přitom bylo v místnosti dostatek světla, aby všichni dobře viděli.
Faith už od mala milovala výzdobu, kterou všichni Gracillityové dělali díky jejich světelné magii.
Měla to štěstí, že magii svého rodu  ovládala ve obou  podobách, jak temnotu, tak světlo.
Už několik let vždy pomáhala s výzdobou. Nejdřív společnými silami vytvořili dokonalou čerň a pak s pár dalšími lidmi pouštěla nahoru malé světelné koule, které tak tvořily dojem hvězd na noční obloze.
Faith se přistihla, jak hledí ke stropu se zasněným pohledem.
,,Ano, je krásná," odpověděl její společník a usmál se na ni. ,,Slyšel jsem, že jste ji pomáhala vytvořit."
Přikývla a úsměv mu oplatila. Byl sice plachý a zdaleka ne tak sebejistý jako Raynoldův, ale přesto krásný.
Honosná skladba skončila a všichni tanečníci se navzájem uklonili.
,,Děkuji za tanec," políbil jí ruku.
,,Potěšení je na mé straně," řekla přesně podle etikety, i když by nejradši začala škemrat ještě o jeden.
Hudebníci začali na přání nějakého muže hrát veselou odrhovačku o pijanovi, který prachbídně žil a stejně prachbídně zemřel.
Faith tu skladbu neměla ráda. Ne, skoro ji nesnášela. Nelíbila se jí slova, která si tropila žerty z vážných věcí a nelíbilo se jí, že zpívá o nějakém budižkničemu.
,,Směl bych vás požádat ještě jednou?"
vytrhl ji ze zamyšlení Raynold.
,,Ano," pousmála se na něj, navzdory písni, jež jí drásala uši.
Byla to rychlá a skočná skladba, lidé kolem se smáli a poskakovali do rytmu. Snažila se usmívat, i přes tu hroznou melodii. Ale Raynold vypadal, že se mu píseň líbí.
Smál se a v očích mu hrály jiskry. Tak se rozhodla to vydržet. Pokud se mu ta píseň líbí. Vydrží to.
Chvíli dál poskakovali, když se jí bujarým hlasem poznamenal: ,,pěkná píseň, že?"
,,Mně se moc nelíbí," odpověděla plaše a sklopila oči.
,,Proč?" zeptal se a otočil ji. Faith se začervenala, nechtěla se s ním bavit o téhle odrhovačce, zvlášť když se mu líbila a ona ji nesnášela.
,,Přijde mi... nemístná. Nelíbí se mi ten příběh a už vůbec ne konec. Dělá si žerty že smrti. Podle mě by se o vážných věcech vtipkovat nemělo."
Faith byla překvapena, kolik slov z ní vylezlo. Nevěděla jestli mu jich vůbec někdy tolik pohromadě řekla, ale věděla, že mu nikdy neřekla nic tak osobního.
,,No, mě spíš přijde, že říká, že by člověk měl zemřít stejně jako žil," řekl a podíval se na ni dlouhým pohledem.
Přísahala by, že jí vidí až do krku.
,,Myslíte," pronesla zamýšleným hlasem. Možná, že to byla pravda. Člověk by měl zemřít tak, jak žil. Možná, že měl Raynold pravdu.
Píseň skončila a Raynold se jí uklonil.
,,Děkuji vám za tanec a za váš čas, ale teď už vás musím opustit. Nebo byste chtěla jít se mnou?"
Faith nevěděla. Měla by se vrátit a dál se usmívat do prázdna. Měla by si přisednout k otci a strýci a dál dělat ozdobu. Ale Raynold...
Ne, Faith nebyla ta dívka, jež si dělala, co chce. Byla neteří dědice rodu Gracillityů, byla vnučkou krále Friedricha IV. a byla slušně vychovanou dívkou.
Proto Raynoldovu nabídku zdvořile odmítla a vrátila se na své místo.
Když ten večer usínala, přemýšlela o jeho slovech a o písni, kterou doteď nesnášela.
Když zavírala oči, unavená z udržování své magie po celou dobu slavnosti, věřila jeho slovům.
Věřila, že člověk by měl zemřít stejně jako žil.

Tak je tu další kapitola😊 musím říct, že moc děkuju za komentáře a hlasy💕💕 hrozně jste mě potěšili, vůbec jsem nečekala že by se to mohlo tak líbit. Předem se omlouvám za pravopisné chyby, ale kontrolovala jsem to asi 10000×😅💕