Ve jménu svobody

26.

Faith pozorovala muže ze stájí, jak v rychlosti vypravují jejich koně. Meč byl schován hluboko v Taurusově brašně a nikdo neměl podezření, že by se stalo něco zvláštního.
Jakmile se jí zbraň dostala do ruky, pochopila to. Všechna ta síla, ta moc. Oslnilo ji to a stáhlo. V tu chvíli všechny střípky zapadly do sebe, jako skládanka, kterou dřív nedokázala vyřešit, protože jí kousek chyběl.
,,Musíme jet k nám. Na náš dvůr, a to hned," řekla jen těm dvěma a vydala se balit. Nevysvětlila jim proč, ještě nepřišla ta správná chvíle. Rozhodla se počkat, až to sami uvidí a ucítí. Pak pochopí, že v její chodbě je ukryt další verylit.

~

Harry stál před dveřmi do jejích komnaty a hlídal. Když Maple přesunuli z osětřovny k ní na pokoj, myslel, že už ho k sobě pustí. Spletl se. Nepřála si ho vidět. Jediný, koho dovnitř pouštěl, byla její matka. Proto se na kapitána stráží podíval omluvným pohledem. ,,Nechce nikoho vidět."
Kyrre vytáhl jedno své obočí. ,,Copak dovnitř nechodí její matka a léčitelé?"
,,To sice ano, ale..."
Kyrre prošel kolem něj a chytl kliku. ,,Kdyby mě poslala pryč, odejdu." Pak vešel dovnitř.
Northdail se postavil ke dveřím a čekal. Tiše poslouchal hlas kapitána stráží, jenž se linul zevnitř. Za chvíli uslyšel i Maple. Opět ji  vystřídal Kyrre.
A pak... Pak se začala smát.
Smála se.
Ten zvuk, který tak dlouho neslyšel, mu zlomil srdce. S Kyrrem si povídala. Smála se s ním. A jeho nechtěla ani vidět.
Vždyť přece ta slova, co mu řekla. Ty polibky, které mu věnovala. Byly najednou... nic? Jen tichým šelestem mezi korunami stromů?
Možná že ho nemilovala. Možná že ho nikdy nemilovala. Možná byla prostě sama a bála se a on byl nejblíž. Možná potřebovala někoho, koho by se mohla chytnout, když byl najednou Kyrre tak vzdálený.
Možná že i pro něj byla jen náplast na zlomené srdce. Možná doufal, že ho vyléčí a poskládá kousky jeho zase dohromady. Možná celá jejich láska bylo volání o pomoc.
Tyhle myšlenky, její smích v zádech a Kyrreův hlas. Sklonil hlavu a zhluboka dýchal. Když ji opět zvednul, byl rozhodnut.
Už nebyl důvod zůstávat tady déle.

~

Taurus cítil její pohled na své tváři.
Když mu posel tu novinu oznamoval, nehnul ani brvou. Po celou dobu s neutrálním výrazem poslouchal. Když chlapec odešel otočil se na Ypsu.
Mlčela a on cítil, že prostě neví, co říct.
,,Jak se cítíš?" vypadlo z ní nakonec.
Pokrčil rameny. Jeho bratr nalezen mrtvý na hranicích Bluespearů, Gracilityů a Leventisů. Společný pohřeb s jeho matkou.
,,Stejně jako před tím. O jednoho člověka, co mi jde po krku míň."
Trochu přimhouřila oči. Věděl, že je jí úplně jedno, jak mu je, ale přes všechen její nezájem se donutila zeptat. Znal ji. Pochopil už dávno, že takto prokazuje lásku. Všiml si toho, když ji viděl mluvit s Faith. Její prázdný pohled, hlas bez emoce, oči upřené do prázdna. Ale všechna ta láska, jíž se k tomu přemáhala. V ten okamžik se do ní zamiloval.
Byla tak jiná. Jako on.
,,Vážně?" řekla tím prázdným hlasem a dál se dívala kamsi za něj. Přikývl a usmál se. Ve skutečnosti necítil nic. Jen nenávist k otci. ,,Musíme odjet co nejdřív," vydechl a sám zabodl pohled na oblohu. Jen tiše přikývla. ,,Nezůstaneš na matčin pohřeb?"
Chvíli mlčel. Pak se podíval na ni. ,,Už jsem se s ní rozloučil. Nechci prokazovat úctu i svému bratrovi. Do půl hodiny dojedeme."

~

Edwin vzal její ruku do svých a políbil ji. Konečně ho se probudila. Konečně s ní mohl mluvit. Konečně jí mohl říct, jak moc ji miluje. ,,Florine," řekl a usmál se na ni.
Oplatila mu pousmání. ,,Edwine, jsem v pořádku." Natáhla ruku a pohladila ho po tváři. ,,Můj milý bratře."
Díval se na ni okouzleným pohledem. Jeho sestra. Pamatoval si, jak když byli malí, potkávali se jen u rodinné večeře a nepromluvili spolu ani slovo. Potom, když už byl starší, ji viděl, jak nese kus večeře kamsi ven a vydal se za ní. Šel až do obory a sledoval ji, jak jídlo  předala malému chlapci. Tehdy vystoupil ze stínu a oslovil ji. Ten večer zjistil, že jeho sestra je anděl. Uzavřený do lidského těla.
Nikdy neviděl nic tak krásného.
,,Florine," zopakoval to jméno a chytil její ruku svou. Byla tak krásná. I s kruhy pod očima a nezdravě bílou kůži byla překrásná. Zlomená a stále tak hodná. Cítil vztek na ty hajzly, co jí to udělali. Na všechny zkurvysyny tohohle světa.
Vycítila jeho hněv a stiskla jeho ruce. ,,To je v pořádku, Edwine. To všechno je v pořádku."
Zavrtěl hlavou. ,,Ne, sestřičko, to není."
Smutně se na něj podívala. ,,Nedopustím, aby se ti ještě někdy stalo něco takového. Nedopustím, aby už nikdy stalo něco takového," pokračoval zoufalým hlasem.
Její krev a slzy, křik a pláč ostatních, jeho ruce ulepené od krve. Padlý anděl v jeho rukách. Neustále se sám sebe ptal, jak by někdo mohl vzít do ruky malému skřivánka a zakroutit mu krkem? Jak někdo může rozlomit lilii vejpůl? Jak někdo mohl sáhnout na Florine se špatným úmyslem?
,,Edwine, co to děláš," řekla tichým hlasem a z očí jí začaly téct slzy. ,,Co to děláš těm lidem?"
Zakroutil hlavou. ,,Neplaklej, tak to není, ale..."
,,Proč jim ubližuješ?" přerušila ho. ,,Vím to. Vím to všechno. Ale řekni mi proč?"
Na to jak byla její slova zoufalá, mluvila tichým vyrovnaným hlasem, který ho nutil stydět se za sebe.
,,Pro tebe, Pro lepší svět," odpověděl. Ta fráze, kterou jeho matka tak často opakovala. ,,Miluju tě, Florine. A proto to musím udělat."
Vstal a políbil ji na čelo. Pak ji opustil.

~

Maple stála u okna a dívala se ven. Dnes se domluvili s Kyrrem, že začátkem nového týdne začne chodit na cvičení hradní stráže. Byla ráda, že ho měla. Každý den za ní přišel, nosil jí květiny a sladkosti z kuchyně. A ona se najednou cítila jen jako obyčejná nemocná. Mluvil s ní, jakoby měla jen po chřipce a nic z toho všeho se nikdy nestalo.
Ozvalo se klepání a pak zvuk dveří. Podle lehkých kroků poznala svoji matku. Došla  zezadu k Maple a objala ji.
,,Kyrre už se mnou o tom mluvil, jsem moc ráda, že jsi se tak rozhodla," sdělila jí tichým hlasem. Chvíli si užívala jejího tepla, když starší žena pokračovala. ,,Jdu vyprovodit Harryho, nemám moc času."
Zamrkala. ,,Harry... někam jede?"
Její matka ji pustila a přešla k její posteli. Sedla si na kraj a zabodla své smutné oči do své dcery.
,,Domů," řekla tiše. ,,Usoudil, že už nemá důvod zůstat."
Rusovláska sklonila hlavu. Ne, ne, ne. Rozhlédla se po místnosti. Rozběhla se pro svůj župan, který si přehodila přes svoji noční košili a vyběhla ven z pokoje.

~

Stál v té místnosti, kde celý život večeřel. Na místě, které by mělo být jeho domov, přesto ale k němu nikdy nic necítil. Zhluboka se nadechl, byl čas odejít. Naposledy si prohlédl jídelnu. Lžičky, talíře, ubrusy. Zastavil se u matčina místa. Chvíli si ho jen prohlížel a pak si představil, jak tam vždy seděla. S tvrdým pohledem, jenž ti dával najevo její lhostejnost, který se v minutě změnil na láskou naplněný výraz.
,,Taurusi," uslyšel za sebou hlas. Otočil se a přejel si svou sestru pohledem.
,,Cassandro."
Dívka k němu přišla blíž. Všichni tři bratři vypadali jako jejich otec. Jen ona byla velmi podobná matce.
,,Vím, co jsi udělal," řekla tichým hlasem. ,,Vím, co si odtud odvážíš, ale věř mi. Stojíš na špatné straně barikády."
Jeho pohled ztvrdnul. Málem zapomněl... jeho sestra měla na verylity také spadeno.
,,Copak to nechápeš? Víš, co s nimi chtějí udělat? Možná ti řekli, že jde o lepší svět a ochranu milovaných, ale prober se. Chtějí svět zničit."
Jen ji lhostejným tónem zastavil: ,,Netuším, o čem to mluvíš, sestro." Pak ji obešel a nechal ji v místnosti sám. Tohle byl důvod proč nenáviděl svou rodinu.

~

Ypsa sledovala Leventise, jak se k ní rozhořčeně valí. ,,Musíme okamžitě pryč," sdělil jí hned. ,,Čeká se jen na tebe."
Vylezla na svého koně a kývla na Faith. Otočila se a prohlédla si hrad za svými zády. Cítil z něj napětí. Prohlédla si ho A zjistila, že má všechny svaly zapnuté.
,,Stalo se něco?" zeptala se tím hlasem, když se snažila předstírat zájem. Naklonila hlavu trochu na stranu.
Zavrtěl hlavou. ,,Moje sestra je s našimi nepřáteli." Pak pobídl svého koně a vyrazil pryč. Jen přikývla a trochu se pousmála. Poté taky chytla otěže a vydala se za ním.

Ahoj! Tak strašně dlouho nevyšla kapitola, že jsem se styděla. Ale Prostě uzavírání známek, zkoušky na konzervatoř, zápasy... konečně mám trochu času a rozhodla jsem se ho využít! Teprve když jsem začala psát tuhle kapitolu, tak jsem si uvědomila, že jsme se dostali na magické číslo 25! Proto mě napadlo udělat takovou kapitolu se všemi hlavními hrdiny a ptám se, co na ni říkáte? Chtěli byste případně spíš kapitoly ve formě krátkých odstavců s více pohledy. Nebo tak jak tomu bylo doposud?