The Choice

2

,,Řekni mi, proč máš strach, Viktorie?" zeptal se po chvilce Harry a pokud by nevyslovil moje jméno, asi bych měla problém vědět, zda vůbec mluví na mě.

,, Zase tak velký strach nemám," řekla jsem tiše a snažila se nedívat dolů.

,,Držíš se tak silně, že si bělají klouby na rukou," pousmál se a tím mě trochu zaskočil, protože jsem si myslela, že se dívá neustále jen do dálky.

,,Fajn, bojím se toho být tady. Každou chvilku slyším praskání i to, jak se nádrž lehce kýve," přiznala jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli si to jen nenamlouvám.

,,Soustředíš se na špatný věci," řekl Harry a krátce se na mě podíval.

,,Nebo na ty reálné," oponovala jsem mu a zachytila jeho lehký úšklebek.

,,Podívej se pořádně, támhle jsou třeba kurty ... kolem je dokonale posekanej trávník a jezírko. Vsadím se, že přijdeš, odehraješ a jedeš zase domů..."

,,Víš, že hraju?" zasekla jsem se.

,,Tvoje oblečení tomu docela nasvědčuje ... nebo támhle ta čtvrť. Jsem si jistej, že tam bydlí nižší vrstva, ale je tam daleko víc lidí na ulicích a smíchu..."

A měl pravdu. Letmo jsem se podívala na naši část. Vypadala až příliš dokonale, ale až moc prázdně.

,,Vždycky tak moc přemýšlíš?" zeptala jsem se a následovalo chvilkové ticho.

,,Ne vždycky je to dobrý," pokrčil rameny Harry a na čele se mu objevila malá vráska.

,,Měli bychom jít dolů, dnes to už stačilo," řekl a postavil se. Okamžitě ve mně hrklo a kdyby mě nepopadl neuvěřitelný strach, možná bych se zamyslela nad jeho vysloveným „dnes"

,,Pomůžeš mi?" zeptala jsem.

,, Zvládneš to sama, Viktorie," odpověděl Harry a sám šel k žebříku. Když ale viděl, že jsem se nehla z místa a jediné, na co jsem se zmohla bylo postavit se, přišel blíž.

,, Neboj se. Nechci ti pomáhat, protože to zvládneš sama. Nestane se nic, ty prostě jen slezeš a dole na sebe budeš pyšná. A budeš si to pamatovat, to že jsi to zvládla, že jsi překročila hranici strachu, bez jakékoliv pomoci," řekl vážně a znovu se otočil a bez jakýchkoliv problémů se postavil na žebřík a lezl dolů.

Nechal mě tam stát, se strachem. Byla jsem na něj naštvaná. To, jak mluvil a že mě tam nechal, i když věděl, že se opravdu bojím. Váhavým krokem jsem se rozešla k žebříku a krátce zavřela oči, abych až je otevřu, mohla s menším strachem slézt taky.

Čím blíž jsem byla zemi, tím více jsem se usmívala. Už mi nevadilo praskání staré konstrukce, ani to, že budu špinavá, byla jsem na sebe pyšná, přesně tak, jak říkal Harry. Bylo jedno, že by to někomu přišlo vtipné, pro mě to byl strach, nad kterým jsem zvítězila. Tahle maličkost, díky které jsem se cítila silná.

,,Zvládla jsem to!" usmála jsem se na Harryho, který stál dole, opíral se o konstrukci, potahoval z cigarety a pozoroval mě.

,,Přistěhoval jsi se?" zeptala jsem se, když jsme kráčeli vysokou trávou zpět k silnici.

,,Řekněme, že na nějaký čas ano."

,,Na nějaký čas?"

,,Lidé by neměli na jednom místě zůstávat příliš dlouho, svět je na to až moc velkej..."

,,Jsi jiný, než lidé, které běžně potkávám," pousmála jsem se.

,,Zkus bejt taky jiná," řekl, když jsme přišli na chodník.

,,Uvidím tě ještě?" zeptala jsem se, když jsem přišla k autu.

,,Kdo ví, až bude ten správnej čas, potkáš mě," mrkl na mě, usmál se a s rukama v kapsách neotočil k odchodu.

Ještě chvilku jsem tam stála, vedle svého auta a pozorovala vzdalující se postavu cizího kluka, o kterém jsem nevěděla nic, jen to, že ho určitě chvilku nedostanu z hlavy.