The Choice

13

Zamrkala jsem a nechápavě se na Harryho podívala. Nedokázala jsem nijak zpracovat větu, kterou mi právě řekl, i když jsem si ji hned v duchu nejmíň stokrát zopakovala.Pokojem se rozhostilo ticho a na Harryho tváři šlo jasně vidět, že lituje toho, co právě řekl. Prsty silně tlačil do dlaně, kterou jsem mu před chvilkou vyčistila a nová krev se opět spustila.

,,Jsi nemocný?" zeptala jsem se tiše a Harry zvedl obočí.

,,Nejsem nemocnej, Victorie," řekl jen a přešel ke dveřím.

,,Ty teď jen tak bez vysvětlení odejdeš?" zvedla jsem hlas.

,,Ano, to přesně udělám," řekl klidně a rozešel se pryč.

Zaskočil mě natolik, že jsem nebyla schopná se pohnout. Jeho jednání mě překvapovalo a vyvádělo z míry. Naivně jsem si myslela, že se posadí a řekne mi všechny ty důvody, proč dnes tak vyváděl, proč se dělo všechno to, co se dělo a co mělo znamenat to, co mi řekl. Ta jediná, krátká a tolik nejasná věta.

Chtěla jsem vyběhnout za ním, ale nakonec jsem jen přešla k oknu a zadívala se, jak jeho postava přechází dlouhými kroky po dokonale posekaném trávníku, na který dopadaly odrazy světýlek, rozvěšených po zahradě a na to, jak nasedá do auta. Nenastartoval hned, prostě jen seděl a krátce se podíval na moje okno. Viděl mě. Dívali jsme se na sebe a jen můj prázdný pokoj byl svědkem mého přerývavého dýchání, které mi způsoboval právě člověk, sedící v černém Range roveru. Nedokázala jsem vyčíst nic, z jeho tváře, za to ta moje posmutněla a odrazilo se v ní naštvání, když nastartoval a bez dalšího pohledu odjel.

O 14 dní později

Zdálo se to jako věčnost, co jsem Harryho viděla naposledy. Od té doby se máma pořád ujišťovala, že s ním nemám nic společného a táta mi dával kázání. A já mlčela, protože jsem nevěděla, co říct. Kdybych řekla, že s ním nic společného nemám, nelhala bych, protože jsem neměla. Pár zmatených dnů, které jsem ale měla v hlavě, stejně jako jeho tvář a činy, dokazovaly opak.

Cestou z obvyklého tréninku jsem se automaticky dívala na vodárenskou věž a připadala jsem si hloupě. Naivně.

Opět mě čekala jedna z rodinných večeří, které byly poměrně časté a mě nikdy nepřišly tak nudné a nepotřebné, jako právě dnes. Přijely sestřenky s rodiči a v jejich tvářích byla jasná znuděnost, protože ony to na rozdíl ode mě, neuměly maskovat.

,,Vici, ten tvůj Harry..." naklonila se ke mně po večeři Sofie ,,Nevěděla jsem, že je tak slavnej," usmála se a já se na ni nechápavě podívala.

,,Slavný?" zopakovala jsem a ona protočila očima.

,,No jo, nevědělas o tom?" zeptala se nechápavě ,, mně se zdál hned povědomej, není to nějaká hvězda, ale taky to není žádnej looser" dodala a dál se věnovala se dál něčemu nezajímavému v televizi. Můj mozek ale pracoval na sto osmdesát procent. Netušila jsem o Harrym nic a ani jsem na to neměla právo. Nemusel se mi svěřovat.

Neznali jsme se.

Když jsem po chvilce přemluvila Sofii, ať jde se mnou nahoru a ukáže mi, co přesně má na mysli, byla jsem ráda.

Sedla si k mému notebooku a neohrabaně ho otevřela.

Měla jsem sto chutí jí říct, ať dává pozor, protože jsem neměla ráda, když byl upatlaný. Měla jsem ráda čistotu, řád a krásu. Milovala jsem estetiku, stejně tak, jako moje máma.

Mlčela jsem a pozorovala, jak Sofie do vyhledávače zadává jednu adresu za druhou, přičemž se jí vždy zobrazilo okno s neexistující stránkou.

,,No sláva," vydechla, když se konečně zobrazil blog, na kterém bylo nespočet článků..."

,,No, nechám ti to tu, protože podle mě je to docela nuda ... ale nemáš zač," usmála se ještě a odešla z pokoje.

Chvilku jsem se nechápavě dívala na všechna ta písmenka a fotky. Věděla jsem, že cestoval, hodně cestoval a tohle, co jsem teď měla před sebou byla všechna ta místa.

Všechny poznatky, tipy, ale nic osobnějšího. Nic, co by vypovídalo o tom, že je to Harry, kromě názvu stránky.

Mým tělem projel zase ten pocit, který jsem měla vždycky když jsem myslela na něj.

Když jsem si přečetla těch pár písmenek, nedávalo mi to o nic větší smysl, než minule.

One Month Here.

Věděla jsem, že to, že trval na přesně této době ale nemělo s touto stránkou nic společného. Bylo to něco mnohem hlubšího, něco, na čem trvala a já něvěděla proč.

A potřebovala jsem to vědět.

Potřebovala jsem s ním mluvit, ale neměla jsem nejmenší ponětí, kde ho sehnat. Nepotkala jsem ho ve městě a ani neviděla jeho černé auto, z kterého jsem si pamatovala jeho pohled, který jsem mu pořád ještě neodpustila.