The Choice

12

,,Pokoj mám nahoře," řekla jsem tiše, když jsem viděla, jak Harry zastavil v hale a prohlížel si to tu.

,,Měl bych jít, tohle byla blbost ..."

,,Chováš se jako malej, jen ti to vyčistím a pak běž," překřížila jsem ruce a cítila se unavená z jeho chování.

,,Budeš mít otázky," přešel pár kroků ke mně.

,,To si piš, že budu. Už teď jich mám plnou hlavu," souhlasila jsem.

,,Neodpovím ti na ně," usmál se a dál pokračoval za mnou na schodiště.

,,Myslím, že ano, Harry," usmála jsem se taky.

Trošku jsem znervózněla, když jsem otevřela dveře od svého pokoje a nechala Harryho vejít. Jeho oči okamžitě bloudily po místnosti, až se nakonec usmál. Zase jsem věděla, že se mu něco honí hlavou a jeho pohled opět vypadal jako dny před dneškem.

,,Co je?" zeptala jsem se trochu nervózně a nenápadně sebrala ze země šaty, které jsem si před chvilkou sundala.

,,Nic, jen že je tvůj pokoj tak hrozně předvídatelnej ... " pokrčil rameny Harry a přešel k mojí nástěnce plné fotek.

,,Jak to ..."

,,Všude medaile, vymalováno do světle modra, bílej nábytek. Na můj vkus moc knížek, támhle sportovní koutek," kývl na místo, kde jsem měla golfové hole, raketu, míčky a ostatní věci.

,,Šatník, jako samostatná místnost. Na stěnách v rámečcích hloupý motta, který se sice dobře čtou, ale nikdo se jimi neřídí ..."

,,Já ano," řekla jsem hned.

,,Jsi naivní, Viktorie," usmál se.

Přinesla jsem si z koupelny lékárničku a posadila se na postel. Harry se po krátkém zaváhání posadil taky a natáhl poraněnou ruku.

,,Tak mi řekneš, co se stalo? řekl ti něco táta, nebo kdokoliv jiný?" zeptala jsem se a namočeným tamponem jsem mu přejela přes ránu.

,,Myslel jsem, že to aspoň bude trvat chvilku dýl, než se začneš vyptávat," usmál se a já si rychle stoupla. Naštval mě. Zase se usmíval a náladu měl lepší. Zdálo se mi, že šílím, ačkoliv větší pravděpodobnost byla ta, že šílenost můžu přisuzovat Harrymu. Pozoroval mě a mlčel.

,,Jestli mi to teď neřekneš, nechci tě už vidět," řekla jsem tiše. Měla jsem pocit, že mám právo na to takhle jednat. Poslední dny mi přišly zvláštní a to hlavně proto, že jsem ho nemohla dostat z hlavy. Jeho chování bylo složité a já neměla tušení, jak se mám chovat já.

,,Nechápeš, že tohle bude nejlepší?" stoupl si a přešel ke mně. Zblízka se mi zadíval do očí. Na tváři jsem cítila jeho dech a moje tělo se začlo lehce chvět.

,,Nemám kamarády, Viktorie. Nenavazuju jakýkoliv vztahy. Nezajímám se o lidi a ti se zase nemají zajímat o mě. Takhle to má fungovat a tak je potřeba, aby to bylo. Bude to pak všechno jednodušší."

,,Ale já se zajímám!" zvýšila jsem hlas.

,,Přesně tak, ty se sakra zajímáš!" řekl stejným tónem Harry.

,,Měsíc. Říkal jsem ti, že tu budu měsíc. Je mi jedno, co se pak stane, nebo ne. Bude mi jedno, co za sebou zanechám, prostě odjedu. A věř mi, že za sebou nikoho a nic zanechávat nechci a už vůbec ne city ..."

,,Třeba si to rozmyslíš, tohle přece nemusíš dělat ... "

,,Omyl Viktorie, to je právě to ... nerozmyslím si to."

,,Proč? proč měsíc?" nechápala jsem. Všechno tohle kolem mi přišlo jako nějaký špatně napsaný scénář. Jakoby Harry zkoušel, co všechno dokážu přijmout, co pochopit a čemu uvěřit.

,,Protože to je doba, kterou můj mozek dokáže akceptovat ... "