The Choice

20

Viděla jsem, jak znervózněl. Jak mu není ani trošku příjemné vedle mě sedět a otevřít se mi. Věděla jsem to, ale přesto jsem po tom toužila. Potřebovala jsem to.

,,Ani nevím, kde bych začal. Narodil jsem se do skvělý rodiny a tím skvělý myslim fakt skvělý. Máma s tátou mě měli docela mladí. Mámě bylo devatenáct a tátovi jednadvacet. Máma mi vždycky říkala, že když se dozvěděla, že je těhotná, byla šťastná. Vůbec nebyla zhroucená z toho, že je mladá a že to nezvládnou, protože táta ji hned od začátku ujišťoval, že přesně takhle to má bejt. Že já mám přijít na svět a jejich už tak dokonalej vztah ještě víc upevnim. Znali se od dětství a chodili spolu už od tý doby, co zjistili, co to slovo znamená..." začal Harry a já se musela usmát nad tím, s jakým klidem to říká. Jak hezky mluví o svých rodičích a jak moc to zní neuvěřitelně.

,, ... Když jsem se narodil, bydleli jsme v garsonce. Neměl jsem svůj pokoj, ani klid. Byli jsme spíš taková rodina hipíků, ale nic mi nikdy nechybělo. Už když jsem začal chodit do školy, tak našim bylo jasný, že to se mnou nebude úplně nejlehčí. Byl jsem hodně hyperaktivní a málo pozornej. Táta pak začal pracovat v jedný firmě a nejednou nám bylo líp, aspoň teda finančně. Řekl bych, že to tehdy na moje dospívání mělo vliv. Přestěhovali jsme se do Bostonu a tam to tak nějak všechno začalo. S novou školou přišli nový kámoši a později se narodil brácha. Když jsem si vybíral, kam půjdu studovat, byl jsem už celkem hajzlík. Hodně jsem se pral, občas jsme s klukama pili. Začal jsem kouřit. Jedinej můj přístav byl vždycky doma. Nezáleželo na tom, že jsem se s našima občas neshodl, bylo to normální. Vždycky jsem zmizel v pokoji, aniž bych se najedl a všichni tři mi nezávisle na sobě mi přinesli potajnu večeři... " Překvapeně jsem se dívala, jak se Harry rozmluvil. Bylo vidět, že mu to dělá problémy, ale vždycky když zvedl zrak a podíval se na mě, znovu se nadechl a pokračoval.

,,Rozhodl jsem se pro sportovku. Moje výsledky ve škole nikdy nebyly nějak extra dobrý, ale sport mi šel vždycky dobře. Naši to nechali na mně a ve všem mi naprosto důvěřovali. Záleželo jim na tom, abych dělal to, co chci.

Jednou jsem měl hlídat Eliase. Byla neděle, den před odjezdem na kolej a naši si vyrazili do divadla. Byl jsem naštvanej, že si vybrali zrovna tenhle večer. Zpětně vím, že jsem byl idiot, protože díky tátově práci neměli tolik možností spolu trávit čas. Ten večer jsem zavolal sousedce a zaplatil jí za to, aby bráchu pohlídala. Přišla a já odešel s klukama. Docela jsem se opil. Když jsem se vrátil, sotva jsem se udržel na nohou. Naši byli naštvaní tak, jak jsem je ještě neviděl. Když jsem se ráno probudil, věděl jsem, že jsem udělal chybu. Zachoval jsem se jako idiot. Sešel jsem dolů a všichni tři seděli u snídaně. Máma se na mě jen letmo podívala a táta se snažil dát dohromady větu. Nikdy po mně nekřičeli, vždycky se snažili zůstat v klidu a mluvit o tom, co se stalo, ale tohle ráno mlčeli.

Když mě pak později vezli do školy, štvalo mě to nesnesitelné ticho. Věděl jsem, že jsem udělal chybu, ale měl jsem pocit, že to přehání..."

Zastavil se a stoupl si z gauče. Cítila jsem, že tahle chvilka bude pro Harryho tou, o které nechce mluvit. Chytila jsem ho za jeho třesoucí se ruku, ale on se mi vysmekl a přešel k velkému prosklenému oknu.

,, ... Stejně jsem se jim nakonec omluvil. Vždycky jsem to udělal, protože jsem věděl, že si to nezaslouží. Věděl jsem, že dělám chyby a nesnášel jsem se za to. Pamatuju si, že se máma klidně usmála a podívala se na mě. Řekla mi, že je to v pořádku, že se mám soustředit na školu a táta ji za to chytil za ruku. Byl to klid, tohle přesně byla naše rodina. Klid v autě, spojené ruce mých rodičů a mámin úsměv je to poslední, co si pamatuju. Pak do nás napálil kamion, jehož řidič usnul za volantem ..."

Ani jsem si neuvědomila, že vzlykám. Držela jsem si ruku před pusou a z šoku jsem přestávala dýchat. Chtěla jsem Harryho obejmout a nesnášela jsem se za to, že jsem na něj tak tlačila. Moje tělo se ale nedokázalo ani pohnout.

,,Vzbudil jsem se po dvou měsících z komatu. Jenom já jsem přežil. Nevím, jak dlouho jsem nemluvil, měl jsem pocit, že jsem to zapomněl. Všichni kolem mě měli zase pocit, že jsem se zbláznil. Možná že jo. Následujícího půl roku jsem ležel ve sterilním prostředí, po několika operacích a byl jsem tam sám. Kromě všech psychologů a psychiatrů jsem tam zůstal sám. Ani jeden z mých kámošů, s kterýma jsem ten večer šel pít se za mnou nestavili. Nechtěl jsem vidět neustále doktory a před každou další operací jsem doufal, že se nevzbudím. A oni všichni věděli, že v to doufám. Nikdo se mnou nemluvil narovinu, všichni kolem mě chodili tiše. Sterilita mi lezla na mozek. To stejný místo několik měsíců. Ty stejný stěny a tváře. Nenáviděl jsem to. Když mě propustili, věděl jsem, že musím odjet. A u odjezdů jsem zůstal..."

,,Vždycky odjíždíš?"

,,Jak už jsem říkal, nikde nezůstávám. Cestoval jsem hodně, musel jsem si najít práci, která mi zařídí svobodu. Stokrát jsme se snažil zůstat, ale nikdy se tak nestalo. Neumím to... zakotvit."

,,Možná jsi prostě jen neměl důvod..." řeknu tiše.

,,Ne, Viktorie. Snažil jsem se hledat důvody, ale nikdy mi za to nic tolik nestálo. Nesnáším, když je někde moc lidí. Nesnesu vídat pořád stejný tváře a nenávidím se svěřovat. Nedokážu žít na jednom místě a nechci to ani znovu zkoušet..."

,,Nenašel jsi si nikdy znovu přátele?"

,,Nikoho, kdo by se jimi dal nazývat. Ani nevím, co to znamená, myslím, že jsem nikdy nikoho takovýho neměl..."

Přistoupila jsem k Harrymu a silně ho objala. Pořád stál u okna a jemně se chvěl. Rukou jsem mu zajela pod tričko a znovu přejela prsty po jeho jizvě.

,,Teď už máš..."