The Choice

27

Nebudu tvrdit, že mě touhle otázkou Harry nezaskočil. Ve skutečnosti jsem si ji nikdy nepoložila a raději si ani nedovolila nad její odpovědí uvažovat, proto jsem ze sebe vysoukala jen ,,Prosím tě, Harry..." a dodala tomu ironický smích, který možná zněl jako slabý skřek. Proklouzla jsem kolem něj a rychlým krokem jsem se vydala ulicí dál.

,,Pokoušíš se vyhnout mým otázkám?" dohnat mě mu nedělalo absolutně žádný problém.

,,Hloupost ..."

,,Fajn, tak proč si nepromluvíme?" chytil mě za loket a naše oči okamžitě sklouzly na místo doteku. Když si to uvědomil, hned mě pustil.

,,Nemáme o čem mluvit, měj se, Harry..." řekla jsem důrazně a ačkoliv naše menší výměna slov, začala s úsměvem, právě teď končila s ostrostí v hlase. Zůstal stát na chodníku a já byla vděčná, že za mnou nejde, aspoň protentokrát.

Hlava mě rozbolela snad ze sekundy na sekundu a jediné, na co jsem měla dneska ještě náladu, byla moje postel, tma a ticho. Rozhodně jsem plánovala zameškat další trénink, i když jsem věděla, že kolem toho bude spoustu řečí. Přišla jsem domů a byla ráda, že naši byli pryč. Zalezla jsem si do pokoje, hned vzala ovládání na rolety a sledovala, jak pomalu sjíždí dolů a zahalují pokoj do tmy.  Lehla jsem si a dívala se do prázdna. Nechtělo se mi přemýšlet, ale čím víc jsem se tomu snažila vyhnout, tím víc sem měla Harryho v hlavě. Byla jsem na něj rozzlobená, ale tentokrát jsem neměla důvod. Vzala jsem do ruky telefon a podívala se na displej. Samozřejmě, že mi nenapsal. Nedělal to. Prostě pokud jsme se nepotkali, tak nekomunikoval.

Podívala jsem se do rohu displeje a bylo tam. Datum které jasně svítilo mi dávalo vědět o tom, že bych se zase měla začít chovat normálně a slušně. Reprezentativně. Ne jako idiot, který si aspoň tři dny pořádně nerozčesal vlasy a používá slova jako „idiot."

,,Viktorie?" ozvalo se ode dveří. Jenny se na mě dívala trošku nechápavě, ale po chvilce ukázala svůj dokonalý úsměv a posadila se vedle mě na postel.

,,Klepala jsem, asi třikrát, tak jsem si myslela, že spíš ..." vysvětlila krátce. Měla jsem sto chutí převrátit oči, ačkoliv jsem neměla nejmenší důvod, kromě toho, že mě teď prostě štval celý svět. Přesto jsem se posadila, usmála se a Jennu objala.

,,Dlouho jsem tě neviděla ..." řekla jsem a následující věty šly mimo mě, protože začala básnit o její dlouhé dovolené.

,,Co je s tebou? Jsi nějak mimo," řekla po chvilce a prohlédla si mě.

,,To nic, jen toho mám teď moc, jak se chystám do školy a tak ..." zalhala jsem a Jenna chápavě přikývla. V mém pokoji se znovu rozhostilo světlo a až teď jsem mohla vidět, jak jí to sluší. Ostatně jako vždycky. Vlasy měla dokonale vyžehlené. Makeup jako z časopisu, u kterého si vždycky říkáte, že to musí vyretušované a šaty tak krátké a obtáhnuté, přesně tak, aby jí zdůrazňovaly všechny její křivky.

,,Nechceš se dnes stavit na večírek? Pořádám ho, dlouho jsem vás všechny neviděla a pravděpodobně to bude i poslední možnost, kdy se vidět pohromadě, než odjedeme na školy," řekla po chvilce.

Hned jsem věděla, že se mi nechce, protože večírky, které pořádal kdokoliv z mého okruhu známých a přátel byly vždycky stejné. Stejně nudné.

,,Nevím, jestli mě naši pustí," řekla jsem popravdě, protože bych se tomu ani nedivila.

,,S tvojí mámou jsem už mluvila, vypadala, že je dokonce i ráda," pokrčila rameny Jenna a mě bylo jasné proč. Protože si řekla, že konečně budu i v jiné, normální společnosti, než jen v té Harryho.

,,Fajn, přijdu ráda, můžu s sebou někoho vzít?" zeptala jsem se a Jenna jen pokrčila rameny na znak toho, že jí je to jedno.