The Choice

21

Chvilku jsme ještě seděli na gauči, ale panovalo mezi námi tak neuvěřitelné ticho a já jsem byla první ta, co to vzdala a odešla do pokoje. Připadalo mi hloupé se na cokoliv ptát a Harry nevypadal, že by mi chtěl dál povídat o svém životě. Vlastně bych to měla chápat, protože mi řekl tolik bolestivých věcí, ale popravdě jsem nerozuměla ničemu.

Pustila jsem na sebe horkou sprchu a doufala jsem, že aspoň na vteřinu přestanu přemýšlet. Že v mém mozku najdu aspoň malinkou část, která nebude řešit Harryho a díky této části se alespoň vyspím, protože moje tělo mi dávalo jasně najevo, že to už potřebuje. Před ulehnutím jsem na malinkou chvilku zaváhala, jestli zajít naproti do pokoje, ale nakonec jsem to vzdala, protože bych stejně nevěděla, co říct.

Bylo skoro půl čtvrté ráno a já se asi po sté přetočila. Chtěla jsem Harrymu rozumět. Měla jsem pocit, že po tom všem, co jsme doteď zažili, bych ho měla znát, možná vědět, jak se kdy zachová, nebo jak bych se měla zachovat já. Harry byl ale definicí zmatku a chaosu. Až teď mi začalo docházet, proč jsem ho týden neviděla, i jeho nervózní výraz na oslavě. Proč tak pevně stiskl sklenici, až se mu střepy zaryly do kůže. Proč hrál všechny ty úsměvy.

Najednou to nebyl Harry, který vymýšlel absolutně nepochopitelné situace a do kterých mě vždycky zatáhl. Nebyl to najednou takový nezodpovědný blázen, ale člověk s neuvěřitelným množstvím pocitů viny. 

Nevyrovnaný a ztracený. 

Neskutečně mě bolela hlava a ačkoliv jsem si přála usnout, moje tělo a můj mozek byli rozhodně proti. Vstala jsem, přes triko si přehodila mikinu a bez jakéhokoliv dalšího uvažování, které by mě rozhodně mohlo zastavit, jsem se rozběhla k Harrymu do pokoje. Ani na sekundu jsem nezaváhala, když jsem stiskla kliku a vešla do pokoje. Harry ležel na posteli s knihou v ruce a pokoj osvětlovalo ne příliš ostré světlo z lampičky na nočním stolku.
   Všimla jsem si, jak se trošku lekl a hned zavřel knihu.

,,Viktorie..." řekl do ticha moje jméno.

,,Proč nespíš?" zeptala jsem se po chvilce a Harry zvedl obočí ,, Na to samé bych se mohl zeptat já Tebe, ne?" řekl vážně a po jeho obvyklém lehkém úsměvu nebylo ani památky.

,,Přemýšlela jsem," odpověděla jsem tiše a pomalým krokem jsem přešla k posteli. Sedla jsem si na konec a nervózně žmoulala rukáv mojí mikiny.

,,Už o tom nechci mluvit," zamračil se Harry a na důkaz, že to myslí vážně, znovu otevřel knížku.

,,Myslím, že to nemusí být tak, jak to je. Chci říct, jsem si jistá, že se s tím dá něco dělat. Je přeci nesmysl, abys pořád utíkal. Každý potřebuje mít domov..."

,,Přestaň to rozebírat, já si tohle všechno nevybral jen tak z nudy..." Harry zatnul čelist a jeho výraz ,mi dával dostatečně najevo, že to myslí vážně.

,,Mít domov je základ. Místo, kam se můžeš vracet. Lidi, které rád uvidíš. Musíš mít někoho rád a nesmíš tolik věcí dusit v sobě. Musíš zůstat a ne pořád jen utíkat. Od toho jsou tu psychologové, nemůžeš všechno zahodit ..." spustila jsem a věděla jsem, že Harryho nepravidelné dýchání značí to, že už jsem dávno za hranicí toho, o čem je ochotný se bavit.

,,Existují studie o tom ..."

,,Viktorie, kurva! Přestaň se vším tímhle! To nemůžeš myslet vážně!" zakřičel a knihu, kterou ještě před chvilkou křečovitě svíral v rukou, hodil na druhou stranu pokoje. Lekla jsem se, ale ani na chviličku jsem nelitovala ničeho, co jsem mu řekla.

,,Myslíš, že jsem se to nepokoušel řešit? Že jsem nebyl u několika psychiatrů? Milion prášků a k ničemu. Přísahám, že jsem si tolikrát přál umřít a cestovat a na nikoho se nevázat bylo to, co mě zachránilo. Není to nic špatnýho, protože díky tomu žiju. Nevadí mi bejt několik hodin denně jen zavřenej na hotelu a nikoho nevidět. Nikoho nepoznávat a s nikým se nebavit. To, že píšu je jediná věc, díky který jsem se ještě nezbláznil. Viki ... sociálně- uzkostná porucha není to, co jsem si vybral. Často propadám do takovejch úzkostí, který si ani neumíš představit. Forma týhle posraný nemoci je ještě tak padesátkrát horší, než u jinejch lidí. Nemysli si, že jsem se to nepokoušel řešit..."

,,Ale ty dokážeš mluvit s lidmi, vždyt jsem to několikrát viděla ..."

,,To jsou jen cizí lidé, kteří mi nic nedají, stejně jako já nedám nic jim. Uvidíme se na dvě minuty a neovlivní můj život. Jsou to prostě jen lidé ... a i tak je to pro mě kurva těžký. Neumíš si představit, co pak zažívám. Nejde to vysvětlit ..."

,,Taky mezi ně patřím? Mezi ty lidi ...?" zeptala jsem se tiše a cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy a ačkoliv jsem si hrozně přála je zatlačit zpátky, nedařilo se mi to. Harry si protřel dlaněmi obličej a zhluboka se nadechl. Přála jsem si vzít moji otázku zpátky, protože jsem se až příliš děsila odpovědi.

,,To je právě to, čemu nerozumím. S tebou je to jiný, už od tý doby, co jsi vyšplhala na tu vodárenskou věž. Zajímala ses o mě, aniž bys mě znala. Nechápu to, ale mám pocit, že když jsem s tebou, je všechno jednodušší. Ne tak posraný a občas se cítím, jako normální člověk ..."

,,Tak tu zůstaň se mnou, neodjížděj ..."

,,Takhle je to teď, ale co za nějakej čas. Ty odjíždíš na školu a já musím pokračovat dál, tak to prostě je, nesnaž se to měnit..."

,,Já to prostě nechápu! Nerozumím ničemu, co mi tady říkáš ..." zakřičela jsem tentokrát já.

,,A to je právě to... Ty seš jedinej člověk na týhle planetě, u kterýho bych si přál, aby tomu rozuměl..."