The Choice

3

Harry

„Vaše jméno, prosím?" ptá se starší žena a upíná na mě zrak.

„Styles."

„Jak prosím?" ptá se znovu a tváří se velice důležitě.

„Styles," řeknu trochu hlasitěji, ale ona mě stále pozoruje, čímž mi dává najevo, že pořád netuší.

„S-T-Y-L-E-S" vyhláskuju nakonec a podle jejího vidím, že tentokrát jsem snad uspěl.

„Oh, Styles. Hned se podívám...Ano, vidím to tady. Máte rezervaci na následující týden. Jak vidím, vše máte již řádně zaplaceno a nic spolu tedy nemusíme sepisovat. Tady jsou vaše klíče, máte pokoj číslo osmnáct, snídaně jsou od půl osmé a pokud byste něco potřeboval, stačí zavolat.

„Děkuju."

„Prosím a vítejte v Eastbourne."

----------

Přijdu do svýho pokoje a pořádně se po něm rozhlédnu. Je jako ty stovky dalších před ním. Vůbec nic zvláštního. Pořád to samé dokola...manželská postel, televize, pár lamp, malá koupelna. Byl jsem v hezčích hotelech, ale taky v mnohem horších.

Něž udělám cokoli dalšího, udělám svůj klasický rituál. Celý pokoj projdu a nafotím. Studuju každej detail a všímám si i maličkostí. Někomu to může přijít zbytečný, nebo zvláštní, ale pro mě je to svým způsobem nějak zvláštně uklidňující. Ty detaily jsou totiž to jediný v čem se tyhle místa doopravdy liší, jinak je to jen další hotel, další město, další místo, kde přežiju kousek svýho života.

Pamatuju si je všechny. Úplně všechny. Všechny, které jsem navštívil. Každý místo, každej hotel, každej název. Jenom ty lidi...ti lidi, co jsem je potkal mi nějak splývají. Jsou to jenom jména bez tváří, nebo tváře k nimž si žádné jméno nedokážu přiřadit.

Možná, že si všechny místa pamatuju, ale nemůžu říct, že bych měl nějaký fakt rád, že bych nějaký mohl nazývat domovem. Ne, že bych domov nikdy neměl, jenom už je to dávno. Občas, když nad tím přemýšlím, uvědomuju si, jak svůj způsob života někdy nesnáším, jak mě ničí a jak je to někdy těžký. Zároveň si ale uvědomuju i to, že tenhle způsob života je to jediný co mě drží nad vodou, že je to to, co ke svýmu přežití zkrátka potřebuju. I teď vím, že tady nebudu dlouho, i to, že mě nic nezastaví před tím, jít zase dál.