Světlo v temnotě [AoKise] (KnB) ✔️

37.

Ahoj!!

Uběhlo pár dní a já měl jít na místo, kde jsem se měl střetnout jak s Akashim tak s Aominem. Nevím, koho bylo horší potkat. Někoho, kdo mi zlomil srdce nebo někoho, komu jsem ho zlomil já? Navíc se setkat po takové době i s ostatními členy mi přišlo stresující. 

Nechápu, proč jsem se nechal přemluvit. Ostatní ani neví, že mám přijít. Yukio mě statečně doprovázel a dodával mi aspoň trochu odvahy. Otevřel jsem dveře od tělocvičny a tam spatřil členy zázračné generace plus Kagamiho a pár dalších lidí, proti kterým jsem hrál na střední. Všichni se na mě upřeně podívali. Měl jsem chuť se ihned otočit a odejít. Bylo mi jasné, že si mezi sebou všechno řekli. Jak teď před nimi asi musím vypadat? 

Vážně jsem chtěl odejít, ale Yukio mě strčil dovnitř a dvěře za sebou rychle zavřel. Jako vážně? Stejně mě tu nepotřebují. Nezbývalo mi nic jiného, než je pozdravit. Ke slovům jsem se neměl, tak jsem aspoň zvedl ruku a zamával jim. ,,Nezapomeň, že je to i tvá poslední možnost si udobřit Aomineho, než zase uteče." pošeptal mi do ucha Yukio a popostrčil víc k nim. Nemohl jsem si nevšimnout Midorimovo úšklebku. ,,Stejně jako na střední i teď tě musí popichovat Yukio..."řekl s úsměvem. ,,Moc vtipné, ty za sebou máš taky svojí kočičku, tak toho nech." nemohl jsem si odpustit narážku na Takaa. Ale záviděl jsem mu, ti dva spolu byli už od začátku střední až po teď. 

,,Co tady děláš, myslel jsem, že kvůli těm nohám nepřijdeš." 

,,Promiň Akashi, možná je to pro tebe nepříjemné, ale dělám to pro svého nejlepšího přítele." 

,,Takhle jsem to nemyslel, ale zvládneš to vůbec?" 

,,Yukio se mnou trénoval celou dobu, je to jako by se mi nic nestalo a nenechám někoho, aby zesměšnil zázračnou generaci." 

,,Tak vítej zpět." 

,,Kise, mohl bych pak s tebou mluvit?"

,,Děláš jako by tu bylo něco, co by sis ty velký Aomine nemohl dovolit." řekl jsem a v tu ránu mi přilítl pohlavek. Zapomněl jsem, že nemám být jízlivý a když tak si to nechat po tréninku. Poté mi Yukio sklonil svou rukou hlavu a začalo kázání. 

,,Kise! Víš, co jsi mi slíbil. Nebuď takový. Máš se s ním snad udobřit. Ne, ho poštvat proti sobě víc. Nezapomeň, že teď jsi na vinně ty a taky mysli na to, kdo pak bude doma brečet, až fakt odjede a už se nevrátí." šeptl jsem a propustil Kiseho ze sevření.

,,Po tréninku si můžeme promluvit, promiň." nakonec jsem řekl, abych Yukia nerozzlobil ještě víc. Ostatní jen nechápavě zírali. Tak asi neměli možnost říct si, co všechno se odehrálo, za což jsem byl rád. Spadla ze mě tréma a já mohl v klidu trénovat. 

Pokračování příště...