Světlo v temnotě [AoKise] (KnB) ✔️

44.

Ahoj!! 
Poslední krůček ke konci...

Už jsem začal pociťovat své nohy, avšak hrát mi nedovolili. Nechtěli riskovat. Navíc Aomine s Akashim si to dávali za vinu. No aspoň jsem si v hlavě přemítal, co všechno řeknu Aominemu. Hra už také neměla trvat příliš dlouho. Jenže čím méně minut zbývalo, tím víc jsem byl napjatý. Nejen z toho, že budu muset učinit životní rozhodnutí, ale i z toho, co se mi dělo před očima. V životě jsem neviděl tak vzrušující hru. 

Všichni se dostali do zóny. Akashi byl zničený, že prokoukli i jeho císařské oko a on už neměl dohled nad hrou, protože jeden z protihráčů měl takové oči obě, a proto využíval tuto schopnost daleko lépe. Avšak ani tak se nevzdával. Když došlo na posledních pár minut, aktivoval i své druhé oko. Nevím, jak to udělal, ale teď šlo o to, kdo z nich udělá první chybu. Jako by snad viděli budoucnost, že se tak drželi zpátky. Nakonec zbýval rozhodující koš a jen pár sekund. Oba tak trochu zapomněli na to, že je tam Kuroko, jenž se dá sotva předvídat. 

Jeho schopnost byla naprosto obyčejná. Nebyl jako my, byl chytřejší a uměl převést pozornost protivníka, kam chtěl. Všichni se zaměřili na míč, ale nikdo ne na něho. Proto ten titul neviditelný hráč. Navíc nikdo nemohl překonat pár Kuroko a Kagami. I když věděl, že je kolem něj dost hráčů, stejně mu nahrál přímo nad koš. Jejich důvěra a synchronizace byla tak obrovská, že nikdy neminul. Avšak do cesty se jim postavil hráč vyšší než Murasakibara a snažil se míč odrazit, ale v tom ho podpořil i Aomine a na poslední sekundu ho přetlačili a míč padl přímo do koše. Obávaná zázračná generace a ostatní hráči Japonska mohli být v klidu a dál hrát basketbal s pocitem, že nejsou jen poskakující opice, jak je nazval americký tým. 

Naše poslední hra byla u konce a my byli opět přátelé. Teď mi přišlo na mysl, jestli tohle Akashi nemyslel tou poslední hrou. Věděl, že jsme všichni byli rozhádaní a nakonec jsme se tu sešli jako tým, i když jsme dříve byli protihráči...

Skvělý konec, teď ještě dostat se k našemu konci...

Při podávaní rukou se Aomine někam vytratil. Šel jsem ho najít. Jako první jsem běžel do šaten, ale tam byl jen kus papíru. V rychlosti jsem se na něj podíval a všiml si posledních dvou vět. 

PS: Nemohl bych se smířit se zápornou odpovědí, promiň. Zbaběle utíkám na letiště. 

Aomine Daiki

Pokračování příště...