Světlo v temnotě [AoKise] (KnB) ✔️

15.

Ahoj!

,,Aomine, co pro tebe znamenám?"

,,Kise...jsi moje první láska, na kterou se nezapomíná...jsi někdo, kdo mě nutí být vedle tebe...ten, kdo neustále napadá mou hlavu...ten, kdo mi nedovolí být ani na chvíli v klidu...ten, koho se vzdát nemůžu, ať  dělám, co dělám...miluji tě zároveň nenávidím. Už teď vím, že mu kvůli tobě ublížím. Nechci to. Bojím se. Tady máš tu pravdu, co jsi chtěl."

,,Takže jsem pro tebe břemeno...omlouvám se. Pokud mi můžeš odpovědět...co pro tebe znamená Akashi?"

,,Akashi...strach a zároveň štěstí. S ním můžu na chvilku vydechnout a trochu se uvolnit. Utéct před realitou, ale pro teď už to pomalu přestává platit."

,,A Yukio?"

,,Blbeček, který mi tě chce vzít. A vůbec, co pro tebe znamenám já, když se tak vyptáváš?"

,,Ty...zrádce, první láska, naděje, bolest, štěstí, utrpení...stále tě miluji. Děkuji za tvoje odpovědi. Už pomalu začínám chápat."
Dál jsem se již neptal a v tichosti odešel do pokoje s Aomineho doprovodem. Přemýšlel jsem, jak dlouho tu vlastně musím být. Doma bych se měl možná líp. V pokoji na nás čekal Akashi. Hleděl z okna a něco si mumlal pro sebe. Přistoupil jsem vedle něj a položil svou dlaň na jeho. Jemně jsem jej hladil. Nechtěl jsem, aby Aomine tušil víc než doposud mohl.
,,Promiň Akashi, nechtěl jsem tě takhle vyhnat. Tvoje přítomnost mi dělá moc dobře. Omlouvám se, že jsem, jaký jsem." pošeptal jsem a semkl ústa do rovné linky. Mrzelo mě to. Nečekal jsem, že by před Aominem udělal to, co udělal. Objal mě a věnoval mi polibek do vlasů. 

,,Kise, už mě od sebe neodháněj."

,,Neboj se, už to neudělám."
Pevně jsem ho objal. Poté jsem se s ním přesunul na postel. Nemohl jsem stát tak dlouho. Aomine se k nám přidal. Seděli jsme tam vedle sebe a vzájemně se objímali. Muselo to být komické. Kdyby jen věděl, co všechno se za včerejší noc odehrálo a co vlastně všichni cítíme. Byl jsem z toho zmaten, ale to i ti dva museli být. Tohle období bude to nejtěžší v celém životě. Cítím to, ale proč si neužít chvilku pohody se svými přáteli? Nehloubal jsem dál a jen si v klidu užíval aspoň chvilku radosti. Zůstali jsme tak na pěkně dlouhou dobu. Vlastně po zbytek dne mě ti dva obskakovali. Nikdo se na nic nevyptával. Jen naše myšlenky byly uvíznuty někde ve vzduchu. I tak to byl krásný den. Opět jsem měl pocit, že žiji.

Pokračování příště...