Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Detektivka Života

Ležela jsem na posteli a tupě zírala do stropu. Brečet už jsem nemohla. Slzné váčky mi vyschly.

Aha, tak ne.

Jedna slza a z ní celý vodopád, kdo by to byl řekl.

A tak zase pláču, lituju se, brečím nad Panamou, rodiči, mojí neschopností, naivitou i tím čím jsem se stala. Zrůdou. Jak je mi teď tohle slovo blízké!

Vztyčila jsem se do sedu. Na stole stála malá voňavá svíčka, byla zapálená už když jsem přišla. Měla tmavě rudou barvu.

Mám, nemám... Musím tomu přijít na kloub!

Roztáhla jsem prsty a natáhla ruku. Plamen se zamihotal. Zkusila jsem se více soustředit.

Plamínek se začal roztahovat, ztratil svůj tvar. Pomalu se vznesl a přestěhoval se do mé ruky. Nekecam.

Dívala jsem se do vnitřku ohně. Bylo v něm milion barev. Oheň mluvil. Mluvil svojí řečí, které téměř nikdo nerozumí. Já ještě taky ne. Ale naučím se to.

Asi patnáct minut jsem si s ohněm jen tak hrála. Přelévala jsem ho, tvarovala ho, přehazovala z ruky do ruky.

To je ono! Jsem na tebe pyšný.

Na hlas občas ozývající se v mé hlavě jsem si už zvykla. Divné, že? Připadal mi uklidňující, jeho melodie byla neskutečně harmonická.

Znamínko na rameni jemně zářilo, ale nepálilo.

Nakonec jsem oheň opatrně poslala zpět ke knotu. Okamžitě vzplál.
________________________________________________________________________

"Mohu dál?" Někdo se vehementně snažil dobýt do mé cely.
"Asi ano."
Zaklapla jsem nesmírně nudný detektivní román který jsem z nudy našla v knihovničce a posadila se.
Dveře se otevřely.

Naskytl se mi pohled na zrzku v černém oblečení. Black Widow?

"Ahoj. Myslím, že už se známe."
"Hm.."
"Omlouvám se, že jsem za tebou nepřišla dřív, Fury měl pro mě připravené tuny práce.. Musela jsem jít na pár misí, no a teď už jsem zase zpátky doma."

Sjížděla jsem jí pohledem.
"Proč jste za mnou vlastně přišla?"
Natasha polkla.
"Myslím že dívka v tvém věku, která navíc prožila traumatický zážitek, potřebuje cítit, že se může někomu svěřit. Chápu to a ujišťuji tě, že tě podržím."

"Jak milé! Děláte ze mně nemohoucího?"
"Ne, jen se do tebe snažím vcítit. Asi jako jediná tady, tak si toho važ."

Je to pravda, Feyre. Přiznej si to. Nikdo se tě nezastane... Strašné uvědomění! Přesto...

"Nepotřebuji vaši pomoc. Dokážu si poradit sama."

Natasha si povzdychla. "Jsi v těžkém věku, Feyre. Nechci na tebe nijak tlačit nebo tě k něčemu nutit, ale.. Chci abys věděla, že ať si ostatní Avengers říkají co chtějí, hlavně Tony, že, jsi tady vítána a můžeš toto místo nazývat domovem. Jak jen dlouho budeš chtít."

Pohled jsem zabodla na její nohy. Do obličeje jsem se jí nemohla podívat, protože... Protože měla prostě pravdu!!!!

"Dobře no. Kdyžtak řekni Friday, kdybys něco potřebovala. Hromadná večeře je v šest hodin. Někteří z nás se stravují samostatně, ale ty budeš jíst hromadně. Vařit.. Zatím nemusíš. Zaplatím ti to. A... můžeš za mnou kdykoli přijít."

S těmi slovy Natasha odkráčela ke dveřím.
"Jo a tykej mi. Můžeš mi říkat Nat."

Mrkla jsem na hodiny. Ukazovaly 16:35.
Proč se všechno tak zatraceně komplikuje!!!