Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Vzkřísit Plamen

Tony chodil po chodbě značně zneklidněn. Očekával útok na svoji osobu. Poté, co je Strange obeznámil se situací se oba Avengeři neprodleně transportovali domů. 

"3..." počítal v duchu Tony, "2...1..."

Dveře kanceláře se v jedné chvíli rozlétly. V druhé chvíli Tonyho pod krkem držel Kapitán Amerika.

"Ty.. Ty nechutnej miliardáři!! Tohle si odskáčeš, ty debile hnusnej!!"

Tony v jeho sevření jen sykal bolestí. Věděl, že ze souboje tělo na tělo by opravdu nevyšel vítězně. Skrz slzy bolesti viděl Natashu a Pepper, vyjma Steva zatím jediné dvě bytosti, které už o jeho obrovském fuckupu věděly. Vyběhly ze dveří a vrhly se na Steva. 

"Steve, nech toho! To si nemůžeme dovolit. Ano, opravdu udělal blbost, ale jestli chceme Feyre dostat zpátky, budeme potřebovat každičkého superhrdinu!"

Stevův stisk malinko povolil. "Je mi z tebe špatně, Starku. Myslel jsem, že jsme přátelé. Ale ty hraješ nečestnou hru, neuvědomuješ si následky. Varuji tě: Jestli zemře, zemřeš s ní ale ty budeš poslán do pekla, zatímco ona do nebe!" S těmi slovy Starka pohrdavě odhodil ke stěně.

Tonyho smutné hnědé oči pozorovaly Stevův odchod. Zrazený, opuštěný, zoufalý. To jsou přívlastky, které by se daly připsat oboum Avengerům. Natasha s Pepper si vyměnily nejisté pohledy a po chvíli váhání se obě rozběhly za Stevem, než stihne provést něco, čeho by mohl v budoucnu litovat. Pepper po svém příteli vyslala omluvný pohled.

To je v pořádku, lásko, snažil se jí říct Tony. Udělal obrovskou chybu. Ohrozil svoji žačku, člověka, na kterém mu po dlouhé době hned po Pepper hodně záleželo. Chvíli jen tak seděl a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. Poté se vztyčil a kulhavým krokem přešel k oknu.

Jeho zrak upoutalo kolo nějakého dítěte. Opřelo jej o plot a odběhlo pryč. Tony nadzvedl obočí, když uzřel kořen obmotávající jeho nosič.

"Friday? Připrav mi dva cheesburgery, čeká mě dlouhá cesta."

"Ale pane, nejbližší McDonald..."

"Nezájem." 

Tony pohodil hlavou a brýle Edith mu přistály na očích. "A připrav nejnovější model. Bude to jízda."

Pousmál se: "Feyre, já jsem tě dostal do maléru. Nenechám tě v tom, neboj se. Připrav se na oficiální návrat Iron Mana."

.......................................................................

"Dělej! Sakra, děvko, neumíš to udělat pořádně?! Chyť to a prostě ho nech růst!"

Spadla jsem na zem a prudce jsem dýchala. Zděšený cval mého srdce musel být slyšet na míle daleko. 

"Vstávej, nejseš tu jediná, my na tebe čekat nebudeme, slyšíš?! Mám důležitější věci na práci.."

Po tváři, ač jsem si říkala, že velké holky nebrečí, se mi skutálela slza. Tekerijec, jak se nazývali lidé z rasy těchto kořenových, najednou zjihnul. 

"Ale no tak, přece bys nebrečela... Takový krásný mladý masíčko.. Pojď se mnou, budeme mít pro sebe celou komůrku.."

Ačkoli jsem byla na dně, pokoušela jsem se jeho chtivou ruku z mých ňader strhnout naučeným chvatem od Nat.

"Necukej se..."

Pláč hnaný bezmocí zmítal mým tělem. Tu jeho komůrku už jsem zažila.

"Ne, prosím, dneska ne!! Prosím!!!"

Snažila jsem se přivolat na pomoc plameny. Volala jsem je, doprošovala. Marně. Ta moc v mých žilách jako by usnula, upadla do hybernace. 

Prosila jsem, volala.

Feyre!!!! Vydrž, pomohu t-

Pouto, které mě vázalo ke smaragdovým očím se roztříštilo na milion kousků. 

"Tak ty jsi měla spojence, to se podívejme." Wildieiny zmijí oči mi propalovaly díru do tváře. Upřela jsem na ní pohled plný děsu, tohle přece není žádné náboženství, to je nevěstinec!

"Ještě že příroda toho pokušitele objevila včas. Měl na tebe neblahý vliv."

"Tak pojď, couro. Nemám na práci jen tebe!" zopakoval násilník a hrubou silou mě rval svým směrem. Wildie zachytila můj pohled a potutelně se usmála. "Já nemám od čeho ti pomáhat, zlato. Mí lidé potřebují nějaké to povyražení. Buď tak laskava a poskytni jim ho, jinak tě čeká nějaká mnohem nepříjemnější činnost než je toto."

"Nenávidím tě!!!!" Zakřičela jsem z plna hrdla. Všechny okolní zvuky a vjemy ustaly, dokonce i  Tekerijec mě přestal tahat za ruku. Stovky očí omámených Wildieiným náboženstvím se na mě dívalo a očekávalo, jak moje troufalost vyústí.

"Vzala jsi mi všechno..! Všechno, rozumíš..?! Když se mé srdce začalo uzdravovat, zatoužila jsi po mé moci. Vzala jsi mi přátele, první lásku a její průběh, necháš tyhle muže na nás šmatat a znásilňovat nás a přitom tvrdíš, že jenom "vyznáváš ušlechtilejší náboženství"! Jsem tu tři dny a už jsem psychicky na dně, přišla jsem o panenství s tímhle zmetkem! V čem to tkví, Wildie? Jak jsi dokázala, že tě tyhle všechny dívky uznávají a následují?!"

Moje tělo vypovědělo službu, spadla jsem na kolena a roztřásla jsem se pláčem. Silně nepříjemný psychický zážitek s onem Tekerijcem mě hluboko zasáhl. Nebyla jsem sto udělat nic, říci nic. Ticho rvalo uši.

Necítila jsem nic. Jen nekonečný žal. Kde jsou Avengers? Zase  mě zklamali. To už je podruhé.  Mé srdce bylo plné temnoty. Nedokázala jsem rozumně uvažovat, přemýšlet nad dopadem svých činů.

"Dám ti ji. Ale propusť Panamu a ostatní a nech nás jít."

Její havraní vlasy se leskly ve sluneční záři. Byl jasný, rozjásaný den, který přímo lákal k příjemné procházce, případně schůzce s kamarády. I nás vyhnali ven z našich kobek, aby jsme se marně snažily nechat vyrůst rostlinky hrášku.

"To se mi líbí, Feyre Turnerová. Uvědomuješ si co s takovou silou dokáži? Ti, co ničí přírodu konečně dostanou pořádný trest."

Apaticky jsem kývala. Najednou vzduch proťal pronikavý hlas.

"Nech ji jít, Panno Wildie. Aspoň jí. Ručím za ni."

Všechny zraky tentokrát padly na dívku se zrzavými vlasy. Hleděla Wildie zpříma do očí a ohnivé duhovky zářily do niter našich srdcí.

"Ellie..." vydechla jsem vyděšeně.

"Tak vy se znáte? Jaká náhoda!" Wildieiny kořeny odstrčily z cesty dívky bránící jí ve výhledu do Ellieniny tváře. 

Její zrada mi stále ležela na srdci. Trápila mě a svírala ho. Teď tady stála a orodovala za mně u takové fúrie, jakou byla Wildie. Měla bych jí být vděčná, na mysl se mi ale spíše kradlo tušení, že dělá strašlivou chybu.

"Nemáš mi co rozkazovat, děvče. Jsi jen jedna z mých žákyň."

Pravda, nikdy jsem se nezajímala, co Ellie vyváděla po naší roztržce. Očividně se jí Wildie zmocnila.

Hleděla jí do tváře bez bázně a hany. Ani na vteřinu neuhnula pohledem, hypnotizovala ji.

A potom jí ruce vzplály. 

"NE!  PROSÍM, ELLIE, NECH TOHO! NEBOJUJ!" Zmítala jsem se v objetí Tekerijce, snažila se vyvolat oheň. Nic. Byla jsem bezmocná. Její smutné ohnivé oči na mě pohlédly.

"Promiň, Feyre. Prosím, nech mě aspoň teď udělat správnou věc."

Rozmáchla se do stran. A potom se na ni chystala vrhnout. Nestihla to.

Když skrz její tělo pronikl kořen a z jejích očí se vytratil život, byla to tvář mé sestry, kterou jsem uviděla jako první.

Vykřikla jsem, zesinala hrůzou.

"Feyre.. Ty si opravdu myslíš, že chci odejít?"

Ne, ne, ne, ne!!!