Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Kde je Panama aneb znáš Stranger things?

Moje sestra Panama měla výtvarný talent. Dvakrát týdně chodila do výtvarky za nerudnou učitelkou Cyprovou (Prý měla výtvarné nadání, pche. Panama mi jednou ukázala její "dílo". Kvalitou se vyrovnalo asi tak obrázku tříletého bratra Bennyho mé kamarádky Ellie.)

Vždycky jsem jí obdivovala, tu její bezmeznou trpělivost se strašnou Cyprou, výtvarku jí pěkně osladila, ne že ne, ale Panama se nenechala odradit a do výtvarky na truc chodila, i když se po ní Cypra při každé příležitosti vozila. Láska k umění u ní zvítězila.

Teď sedím v kanceláři, zírám na sestřinu skicu a nemůžu pochopit jen jednu otázku: proč.

Obrázek byl svým způsobem pěkný, celistvý, vyšrafovaný, to mohu posoudit, i když jsem na kreslení pěkné dřevo. Obsah byl už byl hůře stravitelný.

Na obrázku bylo oko. V oku nemocniční pokoj. A v pokoji Panama. Vrážela mi dýku do srdce.

A to už to nevydržím. Vyskočím až převrátím židli, rozrazím dveře a pádím ven, proč, proč, proč!!! Co jsem sestřičce udělala?! Byly jsme si tak blízké...

Nezastavím se, rameno mně pálí nesnesitelně, prolétnu kolem recepční a zpomalím až u lavičky v parku. Se Stevem si hlavu nedělám. Zhroutím se. Pláču usedavým pláčem, připadám si jak naivní podvedená patnáctka.   

K rameni se přidá ještě hlava a neúnosné pálení v krku. Pláču, dokuď mi slzy nedojdou. Potom smutek vystřídá vztek.

Vztek na ty plameny co pohltily vše, co mi bylo drahé. Plameny nesnáším. A ke všemu mám strašnou žízeň. Pít ale přeci nemohu..

"Přestaňte.." zašeptám při pohledu na moje ruce. Jsou v jednom ohni.

"Přestaňte."

O tohle jsem se neprosila. Přinarvalo se to do mého života zcela nečekaně a bez zeptání. O tyhle síly nestojím.

"Přestaňteeee!" Zařvu nakonec.

Jako bych se ohně chtěla zbavit a setřást ho jako mouchu, natáhnu ruku před sebe a nemotorně jí zatřesu. To jsem ale neměla dělat. Z dlaně mi vyšel jakýsi ohnivý ornament a zapálil korunu stromu přede mnou!!

"Ne.." vykřiknu, ale to už mi nějaký šlahoun obmotává nohu!!!

Natáhnu se, ne že ne, a s jekotem se hrabu pryč, dál od toho stvoření, to však, ač malé oplývá obrovskou silou a nehodlá mě jen tak pustit.

Má to podobu malého pavouka, ovšem spleteného z kořenů a listů. Dobré úmysly jistě nemá a jestli něco okamžitě nepodniknu, s dobrou z toho nevyváznu!

V náhlém osvícení po něm metnu oheň stejným neladným pohybem ruky jako předtím. Tvor vypadá zaskočeně, nečekal to, ale než stihnu vykonat pro svou záchranu něco dalšího, už se mi sápe po ruce a..

"Auu! Ty svině!" Přitisknu na jeho šlahounovité tělo ruku a pokusím se ho ožehnout.

Funguje to! Pavouk se rychle stáhl a odklapal do pro něj bezpečných končin. To bylo těsný.

Zhluboka se nadechnu.

"Feyre!!"

"Steve? Jak jsi mě našel? Nechci nic říkat, ale jdeš trochu pozdě."

"Pozdě? Pozdě na co? A proč ten strom hoří?! PROČ TEN STROM SAKRA HOŘÍ?! A proč ti doutnaj ruce?!"

Už už se nadechuji k ostré odpovědi, ale místo toho jen začnu zírat před sebe.

"A vy jste kdo..?" Vyjde ze mě.

"Slyšel jsem o něm," nakloní se ke mě Steve. "Jmenuje se Doktor Strange."

"Aha. Jo, tohle jméno bych tipla. Mimochodem, viděl jsi Stranger things?"

"Co to je?"

"Aha, takže ne. Večer kouknem na Netflix, ju?"

Z nitra parku nyní vidíme přilétat jakéhosi chlápka s černými nagelovanými vlasy a černou bradkou. Má zvláštní plášť, který ho nadnáší a vypadá, že si žije svým vlastním životem.

Rozhlédne se kolem sebe a mávnutím ruky oheň uhasí. Poté věnuje krátký pohled i nám, ale už se zase otáčí za sebe. A má proč, zpoza stromu vylézá opět to kořenovité stvoření a už už se mu chce vrhnout po krku, ale Strange začne dělat ruka ve vzduchu divné zlatavé klikyháky a porazit zvíře pro něj není žádný nadlidský úkol.

Pozoruji ho s otevřenou pusou, opírám se o Steva a hlas v mé hlavě mi zazní:

Wow. Ten je dobrej. S tím bych si nic začínat nechtěl.

Nakonec se ukáže, že nestvůr je zde daleko více, slézají se kolem nás a aby toho nebylo málo vypadá to, že mají zálusk na mě!

Omámeně Strangeho sleduji, to, že mě Steve přenesl na lavičku si uvědomím až daleko později.

"Je dobrej. Jo, máš pravdu."

"Co? Ale Feyre, já jsem přece nic neříkal! Feyre?? No tak, Fey, slyšíš mě?! Feyre!!"

Hlavou mi projede ostrá bolest a já už jenom padám..

Feyre?!