Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Jako Oheň A Led

Teprve teď mi došlo, komu jsem se zaprodala. Pokud něco neudělám, nepřežijí ani ty dívky ani já. Ale já něco musím udělat.

Minimálně pro Ellie.

Zatnula jsem zuby a zatlačila slzy až do mého hlubokého nitra, někam tam, kde doutnal plamen. Pokud tedy nevyhasl.

Přiměla jsem se rozumně myslet. Táhli mě směrem na palouk, kde měl celý obřad probíhat. 

Rychle, Feyre, mysli...

5 metrů, 4, 3, 2, 1...

Ach ne! Musím to nějak zvládnout!! Jak asi přemístit moc do náhrdelníku? Nemůže to být tak těžké. Wildie mě pozorovala s fanatickým úsměvem na rtech.

"Nevím, co máš za lubem, ale nevyvede se ti to, ďáblice."

Ďáblice.

To slovo mnou projelo jako ostrý nůž. Moji ohnivou část jsem často zatracovala. Tak nějak jsem ji nikdy nepřijmula. Třeba je čas. 

Zhluboka jsem polkla a nechala Tekerijce přivázat mě k mohutnému pařezu.

"Dámy a pánové!" Zakvílela Wildie a já se otřásla znechucením

"Naše snahy se vyplnily. Za to, že jsme přírodě věky přinášel oběti a žili podle jejích zásad, přinesly naše činy ovoce."

Pokusila jsem skomírající plamínky rozfoukat.

Všechno bude dobré, Plamínku. Věř mi.

Zaplavila mě vlna něžnosti. To oslovení.. Ano, skončí to dobře. Ale teď...

Ucítila jsem horkost, prostupující celým mým tělem. Jako kdyby mě někdo zahříval, snažil vyburcovat. Zaskřípěla jsem zuby a snažila jsem se plameny v mé podstatě zvětšit.

"Toto je Feyre Turnerová. Dívka, která přišla o všechno. Vstoupil do mí Věčný Plamen, aby nás mohl zachránit. Feyre už nemá co ztratit, a tak se rohodla Plamen předat nám a naší víře."

Lhala. Neuvěřitelně lhala. Pokoušela jsem se jí dostat z hlavy, aby zůstal jen Plamen a já.

Povedlo se to. Snažila jsem se zmírnit pohyby svého těla. Když ho zase naplnil žhnoucí oheň, mělo tendenci se prohnout jak luk. Stále jsem plameny přiživovala, přihazovala do nich vzpomínky, lásky, přátele. Pak jsem ustala.

"Sláva jí!" pozvedla Wildie ruce.

"Sláva jí!" Křičel dav. Její vězenkyně.

Do očí mi vhrkly slzy bezmoci. Nemůžu, nemůžu... Plamen se rval z mého nitra, snažil se dostat na povrch.

Myslela jsem, že exploduji, vybuchnu na milion částiček. Už už jsem chtěla snahy zanechat když v tom to vše ustalo. Plamen z mého těla zmizel. Zaplavil mě pocit prázdnoty.

"Máme tu ovšem ještě jinou výjimečnou dívku. Panamo, bylo ti uděleno privilegium."

Sestra se na ni nechápavě podívala.

"Ty zdědíš Plamen. Využiješ ho lépe než tvoje sestra a jmenuji tě mou pravou rukou." 

Zatrnulo ve mě. Až zjistí, že Plamen uvnitř mě není... Zabijí mne. Ale hlavní je, že se jim ta moc nedostane do rukou. I když necítím nic než prázdnotu. Nekonečný prostor a tupá bolest.

Ani Panama nevypadala zrovna klidně. Pohlédla mi do utrápených očí.

"Bude mi potěšením, Matko Wildie." Slova plná téměř hmatatelné ledové záště jí klouzala z úst a jindy krásné dlouhé tmavě hnědé vlasy jí splývaly k zemi.