Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Pravda Se Ohlásí Sama

Bylo něco málo po poledni, když jsem cupitala za Tonym a Nat ke mě tolik známému domu.

Oba moji ochránci se tvářili dost nasupeně, v jakémsi očekávání. Jako by předem věděli, co Strange na tolik kýženou otázku odpoví. 

Dosáhli jsme cíle. 

Podobali se nespoutaným živlům. Nat upjatě zaklepala a pak nenápadně špitla směrem ke mně:

"V tom domě se dějou divný věci, ale s tím už jsi se asi seznámila. Takže klid." dodala.

Bylo mi naprosto jasné, že tato návštěva bude nejen divná, ale také neskutečně bizarní, zajímavá a až nadmíru nepochopitelná. Připadalo mi však, že překvapit mě už nemůže vůbec nic.

Vzbuď se, apeluji na tu moc v mých žilách. Jen tak, pro jistotu.

Nic jiného jsem ale už připravit nestihla. Dveře se rozlétly a jakási telekinetická síla nás vtáhla do náruče domu. Trochu se mi zatočila hlava. Snad je to vše a jiné příznaky se nedostaví, teď je ta nejméně vhodná chvíle.

"Neschovávej se," broukne Stark znuděně.

"Neradila bych ti si ho znepřátelit," sykne Nat, "vím, co dokáže."

"Nedomnívám se, že to má pan Stark v úmyslu. Bylo by to vskutku... nerozumný čin."

Spatříme ho, jak pomalu sestupuje ze schodů, se svým kouzelným plášťem a vážným výrazem ve tváři.

"Já se ovšem domnívám, že znám důvod vaší návštěvy. Ach.." Spatří mou maličkost schovanou v bezpečí za jejich rameny. Naznačí gestem, aby ustoupili. Oba, ač notně nespokojeni, ustoupí krok stranou. Strange projde mezi nimi a zastaví se těsně přede mnou.  Nat nespokojeně zamlaská.

Zdá se být mým vzhledem a celkovým působením velmi spokojen!

"Vypadáš mnohem lépe, než při našem minulém setkání! Jen jiskříš, Feyre, gratuluji. Překypuješ dobrou náladou a mocí. Pojďte, posaďme se."

Tato výzva nepřipouští námitky a je celkem bezpředmětná, vše se změní v jednu šmouhu a my v dalším okamžiku sedíme v drobných křesílkách.

Starkovi od pohledu není zrovna nejlépe. Je zelený jak sedma.

Strange se radostně usměje. "Čaj?"

"Ano, díky," prohlásí Natasha hlasem, který má od sebevědomého daleko.

"Máte maasalu?" zajímám se živě, čaje jsou moje parketa.

"Jak je libo," udělá mi radost, "a co vy, Tony? Nepotřebujete spíše něco proti nevolnosti?"

"To se mi vysmíváš, čaroději?" zpozorní Tony. "Prostě moc dobře nesnáším přenášení, no! Příště mě z toho vynech, prosím."

"Když jsme u toho, také bych se bez téhle atrakce obešla," hlásí se hned Natasha.

"Dej mi do toho čaje něco vostrýho." Mávne Tony rukou.

"Dobrá. Rádo se stalo."

Mističky s čajem se nám objeví v rukou vzápětí. Maasala je vskutku povedená, skoro tak dobrá jako z čajovny, kam jsem chodila s Panamou a s mamkou. Voní a chutná snad ještě lépe.

"Nuže, spusťte."

"To spíše vy, pane čaroději. Proč vám tak záleželo na jejím výcviku?" Stark je připraven použít celé své ego na slovní přestřelku se Strangem, ten však volí jinou taktiku:

"Byl bych radši, kdyby mi otázky, zvláště pak takto záludné, kladla Feyre. Budu pak jistější, že ji k tomu nikdo nemanipuluje a ona skutečně touží po pravdě."

"Já mohu mluvit, kdykoli.."

"Tony, klid. Já jsem schopna konverzovat i ptát se, možná líp než ty. Užívej si toho dryáku." Ušklíbnu se.

"Je to dobrý, chceš?" angažuje se Tony.

"Ne, myslím, že se dnes ožrat nepotřebuji."

Strange nás pobaveně sleduje. "Tedy, vy dva by jste mi vskutku dokázali zlepšit den. Tak, Feyre, ptej se."

Potřebuji si utřídit myšlenky. Na co se vlastně chci ptát? Co potřebuji vědět a bez čeho se obejdu?

"Po tom, co jste se.. dostavil jsem se začala cvičit. Nejprve tady s Nat a s Wandou a poté i s ostatními. Souhlasili s tím." začnu nejistě, podporou je mi Natino přikyvování.

"To zní vskutku výborně. Natasho, vy ji učíte bojové umění?"

"Ano, umění a sebeobranu, boj muž proti muži. Judo, kung-fu, karate atd."

"A Wanda?"

"Ta se zaměřuje na její moc, aby ji uměla ovládat a nespálila vše okolo sebe na popel." Pokračuje Natasha.

"Vše šlo podle plánu, ale.. pak jsem zjistila, že i po měsíci výcviku jsem stále lidem okolo sebe nebezpečná, a to mě ničí. Pane Strangi..." 

Stoupla jsem si a hleděla mu zpříma do očí. Postavil se též. Nechala jsem své, sestřiny i matčiny jantarové oči bodat jeho svědomí. Plály a žhnuly, téměř jsem jejich žár cítila. 

"Kdo po mě jde? Potřebuji to vědět, protože se nenechám nikým opodál chránit zatímco já se budu válet doma na gauči. Vykašlal by jste se na můj výcvik, kdyby to, co po mě jde, neohrožovalo New York a celou Zemi. Nezáleželo by vám na mě. Tak to vybalte. Kdo..?"

"Tedy, velmi ostrá slova, až téměř superhrdinská. Ale musím vás ujistit, že pravda vždy vyjde na povrch sama."

"Já nikdy superhrdinkou nebudu, s tím se smiřte. Nemám jejich řemeslo v lásce. Poslouchám."

Čímkoli, kýmkoli, ale superhrdinkou nikdy.

Strange si povzdychl. "Myslím, že teď nějak moc poslouchat nebude možné. Připravte se k odrazu útoku." 

Nat s Tonym vyskočili z křesla, Nat tasila pistol.

"Friday? Co sem jde? Kolik jich vidíš?? Friday??!"

"Pane Starku, obávám se, že teď tu máme problém, který se s vašimi technologiemi neslučuje. Příroda si vždycky najde cestu."

V té chvíli se zřítil strop, jen tak tak jsem se stihla odkutálet stranou.

Ze sutin vyrostla drobná fialová květinka.

"To je ta hrozba?" pozvednu jedno obočí.

V tom se ale z díry nad našimi hlavami začaly plazit odporné šlahouny a kořeny, které mi byly až nechutně povědomé.

První tvor seskočil ze stropu a vydal zvuk podobný pavoučímu. Putoval červenýma složenýma očkama až ke mně, řekl: "Tady jsi. Jdeme si pro tebe."

Celý se našponoval a pak zaútočil.