Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Strangeho Čajík

Zdál se mi krásný sen. Sen o Panamě. Ne, nikdy se nechci probudit, nikdy. Tady je mi daleko lépe. Seděly jsme se sestřičkou u nás doma na její posteli, povídaly si a smály se, všechno bylo až tak podezřele krásné!!

-Panamo... Já nechci zpět. Chci tady být s tebou. Navždy.

Panama se jen usmála.

-Sestřičko.. Jsem mrtvá..?

-Ne.. Ne, nejsi.

-A co ty? Jestli jsi zemřela, zůstanu tu s tebou!!

-Feyre.. Já nejsem mrtvá. Pravá Panama žije.

Sestra se odmlčela.

-Probuď se, Feyre. A najdi mě. Ještě tě budu potřebovat.

-Ale... Počkej, Panamo, nebylo by lepší...

Panama ale už nečeká. Naposledy mně pohladí po ruce a spolu se svým pokojem se rozplyne.

Na modré povlečení dopadne ohnivě rudá slza.

///////////////////////

Probudím se zcela spontánně a nečekaně, vystřelím do sedu a vystrašeně se rozhlížím kolem sebe.

"Feyre, díky bohu!!"

S menšími obtížemi rozpoznám Nat se Stevem, oba radostí bez sebe, naklánějíc se nade mnou.

Vyčerpaně padnu zpět do... peřin?!

"Kde... to jsem?"

"Seznámili jsme se s moc milým pánem, pán Strange se jmenuje," rozpovídá se Natasha.

"Dobrý, stop, radši to vědět nechci."

Ti dva ale absolutně nerespektují mé právo veta a okamžitě pějí chválu na zázrak jménem Strange.

Otráveně odvrátím hlavu.

"Tak, jak se cítí naše milá mladá pacientka?" Trhnu sebou a uzřím pro mě již známou postavu.

"V rámci  možností dobře."

Muž se usměje. "Kdybych mohl jakkoliv posloužit, stačí říct. Je libo čaj?"

"Ale ano, děkuji," chytne se hned Nat a Steve jí hned přizvukuje. "A náš marod si dá tuplem!" Rozhodne za mně Natasha a směrem ke mě se pousměje.

Ano, žízeň mám, ale... Aach, proč mi tak třeští hlava?! Mám horečku, to je bez diskuze. Těžknou mi víčka.

Najednou vidím, jak se ke mně přibližuje Strange s čajem v ruce, už už se naklání, chci křičet né, voda v jakékoli podobě mne zabíjí, ale to už mé útroby propláchne vlažný čaj a já upadám to spánku těžkého, jako... Sorry, ale momentálně mi nejde vymyslet přirovnání.

***************************************

"Feyre?"

Co to je zase za hlas?

"Feyre!"

Násilím rozevřu víčka.

"Nat? Steve?"

"To nejsou oni, princezno."

"Kdo jsi?"

"Já jsem já. Asi ti to nestačí, viď?"

"Moc ne."

"Feyre... Nevědomky mě nutíš udělat něco, čeho budeme v budoucnu litovat."

"Co tím myslíš? V životě jsem tě neviděla."

"Neviděla. Slyšela."

Pohlédnu do jeho temně smaragdových očí.

"Pověz mi..."

"Ne, princezno. Tady nejsou potřeba slova."

A v tu chvíli spojí své rty s mými.

*****************************************

Ještě celý příští den mě trápily noční můry a podivné sny. Onen muž se smaragdovýma očima se vracel, sen měl vždy podobný děj, ale co mě neuvěřitelně vytáčelo, že jsem si z onoho cizince vždy pamatovala jen ty oči!!

Až další den jsem se probudila. Docela jsem i litovala, že tento trans zkončil. Až moc jsem si zvykla na jeho hluboké oči.

Nijak zvlášť dobře mi nebylo, ale přeci jen jsem se dokázala dobelhat do koupelny. Nebylo těžké jí najít, byla naproti mé malé komůrce. Sprchu už jsem opravdu potřebovala, cítila jsem se jako znovuzrozená.

Hodlala jsem sbalit si svých pár švestek a nepozorovaně uniknout, ale to by to nebylo ono, aby se to zase nepokazilo.

Právě jsem se chystala zavřít dveře svého pokojíku, když se Strange zase objevil.

"Dobré ráno, Feyre. Přece bys mě tak rychle neopustila! Pojď, dáš si se mnou aspoň čaj."

"Já.. Bych už radši šla."

"Podívej, teď se do Avengers building stejnak znovu nedostaneš. Autobus jede až za hodinu. A k tomu, čekal bych od tebe trochu více vděku."

Kapituluji.  

"Tak jo."