Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Jak Chutná Zklamání

Od první chvíle jsem ji nesnášela.

Předhodil jí mé tělo jako hračku. Třeba si se mnou bude hrát. Krutě mě týrat, dokud nezemřu.

"Co chceš..?" zašeptám.

"Klid, Feyre. Děláš, jako bych byla kdovíjaká fúrie, ale já ti chci jenom poskytnout lepší kvalitu výcviku než tví drazí Avengers."

"Nestojím ti o ni."

Usmála se hadím úsměvem, nepředstavitelně slizkým. 

"Opravdu si to myslíš? Nechtěla by jsi umět, to co já?"

S nechutí sobě vlastní jsem se na ní podívala. Pozvedla ruku. Její prsty se prodlužovaly v kořeny. Vychrtlá, šílená tvář se smála a tmavé drsné vlasy se svíjely jako hnusný hmyz.

"To ty... Ty jsi po mě šla. To ty jsi zapálila náš dům."

"O čem to mluvíš, zlato?" zasmála se afektovaně.

"Já tvůj dům nezapálila. I když bych to docela ráda udělala, domy vadí přírodě v růstu. Ale ty.."

Interesovaně na mě pohlédla. "Ty by jsi mi mohla pomoci. Pomstít se jim. Jestli vytrváš, výpálíme spolu spoustu podobných domů, aby jejich obyvatelé zakusili tu bolest, kterou jsi zakusila ty."

"A co když nechci?"

"Tak si s tebou pohraju a vezmu ti tvé schopnosti. Jsem moc zvědavá, jak se tvoje smrtelné tělo bude zotavovat, jestli si zase zvykne na život bez moci..."

Prudce jsem vstala. Nechci a nebudu před ní klečet.

"Pusť mě domů, ať jsi kdo jsi!"

Vstala také. "Ts ts ts, takhle na mě nevolej. Pro příště Panna Wildie."

"Je mi jedno, jak se jmenuješ! Pusť mě domů!"

"To nepůjde. Vyber si, naše hra a smrt nebo se půjdeš hezky cvičit."

Ztichla jsem. Netoužím po žádné z možností. Té ženské nevěřím ani nos mezi očima, natož to, že by mě chtěla cvičit a nic nekalého za tím nebylo. Jenomže... Budu s tím muset souhlasit, přistoupit na to. Když už nic jiného, aspoň přežiji, než pro mě přijdou Avengers.

"Dobře. Cvič mě tedy."

Na Wildieině tváři se rozlil široký fanatický úsměv. 

"Takhle se mi líbíš. Víš co je pro tebe dobré, výhodné. Víš, co chceš."

"Chci domů."

"Teď je tvůj domov tady." pronesla slizce. A pak mi do obličeje vhodila pyl jakési květiny.

.......................................................

"Feyre? Probuď se, princezno. Musíš."

"Ale já chci spát, pořád spát..."

"To je možné, ale ty lidi venku tě potřebujou."

Pootevřela jsem víčka a spatřila jeho. Usmála jsem se na něj.

"Jsi nádherná."

"Nejsem. To ty a nesnáším, když si z tebe po probuzení nic nepamatuji, jen ty oči.."

"Nech tu touhu růst. Dej si to se Stevem do pořádku. Nashledanou, princezno."

...........................................................................

Prudce jsem se vztyčila a mělce dýchala. Ležela jsem uprostřed mýtiny. Celá nahá.