Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Neshoř Mi

A tak to vlastně začalo. Ellie se stala mou skvělou kamarádkou, obě nás hřálo, že na světě je ještě někdo stejný jako naše osoba. S tím, co jsem řekla Ell, jsem se mnohdy nesvěřila ani mamce nebo Panamě. Když jsem propadala trudnomyslnosti a depresím, ona mě podržela.

Mohla jsem s ní probírat pálení ramene i bolest hlavy, neutišitelnou žízeň. 

Avengers jsem se vyhýbala. Přespávala jsem u Ellie, jak jen to bylo možné.  Kamarádka studovala. Až u ní na koleji mi došlo, že se toužím vzdělávat, pokračovat ve studiu.

Nikdo z Avengers kromě Steva se po mě nesháněl. Natasha mojí volbu příliš se s nimi nestýkat respektovala, Stark s Pepper se mě rádi zbavili a Vision s Wandou a Scottem mě jednoduše nechali jít.

Steve mě při mojich občasných návštěvách zastavoval, ptal se mně kam jsem zmizela. Proč už se u nich téměř neukazuji. O mé nemoci věděl. Přesvědčoval mě, že spolu to zvládneme, najdeme způsob, jak mě vyléčit.

Vždy jsem se mu vytrhla a na jeho naléhání na naší schůzku jsem odpovídala kladně, avšak jakmile jsem mu zmizela z očí, brala jsem nohy na ramena.

Hledal mě. Mnohokrát. Věděla jsem to od Wandy, které jediné jsem posílala esemesky. Ona i Ellie mě kryly.

Stejnak mi ale bylo den ode dne hůř.

Seděli jsme v kavárně. Dopoledne jsem strávila v knihovně a potom jsem se pro kamarádku stavila u školy. Byl to sice jiný gympl než můj bývalý, ale pohled na něj jsem od jisté doby nesnášela.

Poslouchala jsem Elliinin monolog. Ano, monolog, protože já jsem zrovna vynikajícím posluchačem nebyla.

"Hej, co je s tebou?? Vyprávím ti tady mé milostné zážitky a ty se tváříš jak u mučení!" Nemohla to pochopit kamarádka. Náhle zvážněla.

"Může za to ta... nemoc?"

Povzdychla jsem si. "Ell, ty svoje síly umíš ovládat?"

Ellie se zamyslela.

"Řekla bych, že ano. Nikdy mi to moc velký problém nedělalo, možná máš síly silnější než já. V běžném životě je ale nepoužívám, k čemu taky, nejsem superhrdinka.."

Nechtěla jsem to udělat, připadala jsem si jak blázen.

"Ellie, já už nemůžu!! Ta hlava... Třeští mi všude, každou chvíli zkolabuju, pomož mi, prosím!!"

Ell strnula v půli pohybu. "Feyre, já... Ráda bych ti pomohla, ale... Nikdy jsem nikoho neučila, navíc chodím do školy a...

Nechápavě jsem na ní zírala. "Ty mi nepomůžeš..?"

Elle uhnula pohledem. "Nemyslím si, že mám právo tě učit."

Nemohla jsem tomu uvěřit. Připadala jsem si zrazená. I přes naléhání mé kamarádky jsem se zvedla, hodila na pult stokorunu a vyběhla do podzimního města.

Ano, počasí bylo podzimní, opravdu. No tak, přece nebudeš řvát, napomenula jsem se. Táta mi vždycky říkával, ať nebrečím v zimě venku. Budu mít lišej. A co, komu by to vadilo? Pro koho mám vlastně být hezká..?

######################

Tiše jsem vklouzla do Avengers building. Cítila jsem se nemístně. Zpoza rohu vyšla Natasha. Tak ta mi tu ještě chyběla.

"Á, návrat ztracené dcery?"

"Natasho, prosím."

Natasha se na mě dívá až s překvapivým pochopením v očích.

"Pojď sem." Roztáhne ruce.

Rozpláču se usedavým pláčem a vrhnu se jí do náruče, veškeré neshody pro tuto chvíli zapomenuty.

Jsem ráda, že mlčí. Proteď chci být jen malou holčičkou. Natasha by se za mě i obětovala.

Jsem strašně nevděčná..!

Uuuf, nějak nestíhám psát... XD No Jo, jenže já nechci aby ta kapitola byla odfláklá a pak to dělám třeba klidně i dva týdny..😂 Pokud je v mém "obrovském" fandomu někdo, kdo je smutný, že kapitoly nevycházely, tak se mu moc omlouvám!❤ Tak pá pá a pokusím se více psát.. 🤗

Ps: Tahle kapitola mi přijde jako nějaké psychologické drama😂