Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Sestry Ohně

Cesta ven vedla kolem schodiště nahoru. Ještě jeden zoufalý pohled, ještě jeden nápad na záchranu mé rodiny...

Za rudou clonou ohně seděla Panama. Byla jsem si tím jistá. Black Widow zatahala za mou ruku. "No tak, děvče, pojď..." řekla zoufale.

"Támhle je určitě Panama."
"To se asi pleteš."
"Nepletu."
Nepletu.
Nepletu. 

Neuvěřitelné! Skočila jsem do ohně. Byla to strašná bolest. Nejdřív. Spíš jako zkouška, jestli uspěju. Slyšela jsem křik Natashy. A já asi uspěla, protože jsem od ní dostala chvilku odpočinku. Otevřela jsem oči.

Oheň mi byl najednou docela příjemný. Hladil mě, laskal na rozpálené kůži.
Jenže lidem kolem mě ubližuje. Jak jim pomoct? Vzpomněla jsem si na tu agónii bolesti. Opatrně jsem pozvedla ruce.

"Najdi si ve mně domov. Netýrej ty lidi kolem mně."

Oheň se jakoby stáhnul blíže ke mně. Panamin obrys byl sice hůře viditelný, ale určitě mně pozorovala.

"Tak pojď."

Oheň mi začal proudit do těla. Vnikal do mě skrz ruce, ale hlavně hrudí, tam, kde se nachází srdce. 

Křičela jsem, kroutila se, svíjela se a naprosto nevnímala okolní svět.

Já, Oheň, bolest.

Nic jiného neexistovalo. Oheň mně pálil zevnitř, asi mně chtěl zničit z opačného směru.

Trvalo to strašnou dobu.

Nakonec jsem vyčerpaně padla na kolena. Zkřížila jsem ruce na prsou. Kolem mně doutnaly zbytky ohně. Přede mnou ležela Panama. Vypadala dost zuboženě, ale dýchala, to jsem viděla.

Neměla jsem odvahu její tělo nějak podrobně zkoumat, očí se mi zaplnily slzami. Doznívající bolest v mém nitru pomalu nahrazoval.. Divný pocit. Ještě jsem si to neuměla vysvětlit.

Tak jsem tam jen seděla a plakala.
Black Widow se o Panamu postará.
Vědomí tohohle faktu mě vysvobodilo.

Tak jsem nechala kolem sebe všechno zčernat.