Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

Někde hluboko v nás

Srazili mě na kolena. Sestřiny ledové oči byly pravým opakem těch Ellieiných, nádherných i mrtvých. 

"Panamo.. Ty.."

Nebyla jsem schopna kloudného slova. 

"Nikdy jsem ani nepomyslela na to, že chci odejít. Nikdy. A ty bys měla smýšlet stejně, pokud nám nechceš věnovat svoji moc. Rozmysli se dobře."

Horko těžko se mi povedlo poskládat jednoduchou větu: "Jestli vám dám své schopnosti, pustíte mě?"

Wildie zpupně pohodila hlavou. "Ano."

"Pak tedy," trhavě jsem se nadechla. Bylo mi jasné, že jednám neúměrně sobecky, ale byla jsem na dně, chtěla jsem hlavně pryč, i na úkor všech dívek okolo mě. Všechny by nikdy nepustila, pokud by ji někdo nerozmetal na prach. A věřte mi, že kdybych toho byla schopná, udělala bych to. 

"Je vaše."

........................................................................................

Tony byl neuvěřitelně naivní, když si myslel, že najít Feyre pro něj bude hračka. Slíbil sám sobě a svojí hrdosti, že vyjma cheesburgerů, Friday a Edith sebou na výpravu nevezme nikoho.

První úskalí však přišlo znenadání. Nedošlo mu, že aby aspoň zhruba věděl, jak postupovat, musí se zeptat Strange.

"Pane Starku?" Ptala se Friday zmateným hlasem, tedy zmateným do takové míry, jaké je je robot schopný. "Odbočku k Doctoru Strangeovi jste právě minul. Změna plánu?" 

"Copak jsem někdy tvrdil, že pojedem za tim praštěnym doktorem? Nevzpomínam si, Friday. Pokud vlastníš důkaz, můžeš mi ho přehrát, pak ti možná uvěřím." 

"Jste strašný paličák, pane Starku."

"Díky za poklonu. Co ty cheesburgery? Jsou ještě teplé?"

"Ano, pane. Ale dovolte mi vás informovat, že za jízdy je nebezpečné jíst."

Tony protočil oči k nebi. "Friday, jestli mě nechceš krmit, zmlkni. Nebo tě resetuju."

Friday ztichla. Robot již nijak nekomentoval Tonyho debužírování za volantem. Tony byl zkrátka zvyklý jednat na vlastní pěst, i po tolika letech v týmu superhrdinů. 

Usmál se: "Výborně, už tam budeme. Friday, budeme mít menší posilu."

...................................................................................

"Pane Starku, kam to jedeme?? Co že je to za akci?? Koho budeme zachraňovat???? Znám ho???? V kině jsem teď viděl super film, byl tam týpek kterej plival oheň a tým superhrdinek ho..."

"Zmlkni mladej. Tak za prvé, jsi na střední. Možná už bys mohl vědět, že nejlepšími superhrdiny na světě jsou Avengers, o jiných se mluvit zakazuje. Za druhé, ten týpek s ohněm tentokrát nebude záporák ale klaďas kterého musíme zachránit a za třetí, na superhrdinky zapomeň. Feministky by si na mě smlsly, ale ženský v týmu jsou jen na obtíž. Kapišto?"

Peter Parker na Tonyho hleděl s až úžasným údivem.

"Pane Starku, když jsou Avengers nejlepšími superhrdiny, proč tam teda jedem jen my dva?"

Tonyho dotaz zaskočil. "No.. Protože nejlepšími superhrdiny ze všech superhrdinů jsme my dva. Nad tím jsi nikdy nepřemýšlel? Vážně ne??" 

"Ne, vy jo?"

"N-Ne, nikdy mě samozřejmě nenapadlo že jsem nejlepší..." Koktal Tony, "Ale lidi si to myslí, tak ať si novináři smlsnou, ne?"

"Samozřejmě.. Ale pane Starku, jak můžete vědět kde ta holka je?"

Tony byl dočista v koncích. Nakonec se rozhodl.

"No jo, pojedeme za Strangem.." zahučel otráveně Tony a navedl svoji luxusní káru směrem k Blackery street.

....................................................

Zamyšlená Nat seděla u stolu a trochu nepřítomně hleděla do blba. Ani si nevšimla, že jí vystydlo presso. "Do háje..." ulevila si zrzka, když si kávu svrhla přímo do klína. Dovnitř totiž vplula Wanda, na jindy veselém obličeji měla ustaraný výraz. Nedělala nijak velký hluk, ale Natashině nervové soustavě teď stačil jen nepatrný podnět a ihned explodovala.

Zamumlala něco jako pozdrav a rychlým krokem zamířila k ledničce. Vytáhla z ní červené víno a připravila dvě skleničky. Bez jakýchkoli dotazů do nich obsah láhve rozlila a jednu z nich postavila před Nat.

"Zasloužíme si to."

Nat po Wandě hodila vyčítavým pohledem. "To tady jako hodláš chlastat, zatímco naši kamarádku drží kdovíjaká ženská?? Jezdím po okolí jako debil, už tři dny. Stark je bůhvíkde a my si tu budeme připíjet..? Promiň, toho se neúčastním." S tím vstala od stolu a rázným krokem vyběhla z kuchyně.

Do místnosti zatím dorazil  Scott. "Co blázní?" Divil se. 

"Ale.. Připiješ si se mnou?" Pokynula Wanda směrem k netknuté Natashině sklence. Scott byl pro. Cinkli si a pořádně si přihnuli. "Abych pravdu řekla, nevím co bych měla dělat." povzdychla si Wanda. 

"Ty nevíš, Wandičko?" Wanda se Scottem se obrátili směrem ke dveřím. O vstupní rám se opíral Steve s Natashou v patách.

Usmál se: "Beru ho na milost. Volal mi, ví, kde Feyre je. Avengers, balte si saky paky, jedeme na menší výlet do přírody."

...........................................................

Před očima mi tančily stíny, když mě vedli uličkou mezi dívkami. Vyhublé lícní kosti zvědavě čněly směrem nahoru, všechny toužily mně vidět. Sotva jsem se držela na nohou, pocit hladu dávno odplynul.

Otupěle jsem zírala před sebe s němou prosbou, pusťte mně domů.

Ano, domov. Avengers, mí přátelé. Kde jsou? Cožpak je tak těžké mě najít? Ne, nesmím se na ně zlobit. Nemohou za to. 

Tetování na mé paži tupě pobolívalo. Ruce jsem měla spoutané kořeny. Oheň pohasl.

Na krku se mi houpal Strangeovo přívěšek. Vida, ani jsem se nestihla podívat, co je uvnitř. Kdoví, možná nic. 

Feyre.. Ten..

Co? Rázně jsem se zastavila, jako bych chytla druhý dech. Pokračuj, vyzývala jsem svého přítele.

"Tak se pohni!" řval na mě Tekerijec.

Ten.. Přívěšek... Moc..

"No jo.." Řekla jsem spíš pro sebe a dala se do pohybu.

Jak to myslíš? Jako.. že absorpuje moc?? Jsem tak ráda, že tě slyším!

Nic se však v odpověď nedostavilo. V mé hlavě nastalo další z tich, kterým se říká hrobová. Dobře, risk je zisk.

Ano, moji moc jsem jim slíbila. Nic jiného mi vlastně nezbývalo. Kdybych ji ale nenápadně přemístila do náhrdelníku... Tak proto mi ho Strange dal! Wildie by moji moc využila v širším spektru a celé její kráse, ovšem jistojistě proti nám. Ohnivé šlahouny by nás rozmetaly na padrť. A to nesmím připustit.

Protože to dobře dopadne. Já to vím.