Znamení plamene ||Avengers FF [finished]

A Stejně Umřu

"Ne, večeři nechci!!" Vztekle zabouchnu dveře a otočím klíčem, přičemž děkuji vynálezci klíčů a zámků. Padnu na postel a zírám do stropu. Události posledních dní nevstřebávám.

Poté, co jsem u Strangeho zase zkolabovala, jsem se probudila asi o hodinu později v posteli, kde jsem strávila většinu času mého pobytu u Strange. Bylo mi sděleno, že ten tvor mi do žil vstříknul jed, který posiluje nějakou škodlivou látku, kterou mám v těle. Stříklo to do mě to stvoření.

Jsem prý nějakým způsobem spjata s ohněm. A můžou za to ty plameny, co mi zničily život.

Steve mě potom převezl zpět k Avengers.

Když nad tím tak přemýšlím, možná už nemám důvod žít.

Feyre... Najdi někoho, kdo má podobný problém jako ty. Požádej ho o pomoc. Také budu hledat, ale záleží hlavně na tobě.

Cituji jeho slova.

Umírám. Pomalu, ale jistě. Mohla bych prostě jenom pokojně odejít. Na druhou stranu... Nechce se mi. Nechce se mi opustit Steva, věčně otravného zahýbače Starka, až moc starostlivou Natashu a... a muže se smaragdově zelenýma očima.

Zamotala se mi hlava. Aspoň napíšu babičce do Walesu, ať jí potěším. Hledat nějakého stejně postiženého jedince..? Hloupost. Prostě si ty poslední dny užiju. Možná.

V pokoji vydržím do večera. Stihnu sesmolit dopis a mám v úmyslu ho donést na poštu, avšak Scott si mě všimne.

"Kam máš namířeno?"

"Na poštu."

"Jo? To je náhoda, nedonesla bys mi tam taky jedno rekomando?"

"Pro mě za mě..."

S nechutí chytnu jeho dopis a pak už vše přenechám mým google mapám, od čeho asi mám můj šikovný mobílek, co?!

No, šikovný. V půlce cesty se mi nečekaně vybije baterka, přičemž když jsem vycházela, měla jsem nejmíň 60%, to vím jistě!!!

Vrátit se však nemůžu, jsem moc daleko a absolutně nevím, kudy zpět. Mlhavě si ale vzpomínám, že mi do vysněného cíle jménem pošta chybí ještě nejmíň půl cesty.

Když projdu Valley street, Sunny street a znovu se dostanu do Valley street, mám toho tak akorát, orientační smysl nula.

Po několika nekonečných minutách bloudění do někoho zády vrazím.

"Pardon, omlouvám se!!" Vydechnu na dívku s ohňově zrzavýma vlasama. Když se zadívám pozorněji, uzřím v jejích očích malé jiskřičky.

"To je v pohodě," ujistí mě dívka okamžitě a změří si mně od hlavy k patě.

"Ty jsi zabloudila, co? Pozoruji tě už hodnou chvíli a přijde mi, že jenom bezcílně bloumáš ulicemi, to není v New Yorku zrovna obvyklé. Zvlášť ne v téhle poklidné čtvrti."

Co na to říct, prokoukla mě dokonale!!!

"Já jsem Allen, pro přátele Ellie, a jelikož se mezi ně odteď také počítáš, dávám ti můj souhlas k používání mého druhého jména! A ty?"

"Co já?"

"No tvoje jméno přece. To je tak strašné, že mi ho nemůžeš říct??"

Většího blbce než jsem já na světě není!!

"Jo, jasně... Feyre Turnerová."

Ellie mě smaží ve svých očích.

"Kam by jsi potřebovala?"

"Na poštu, potřebuju poslat dva dopisy."

"Já jdu knihovny, máme stejný směr cesty, doprovodím tě.

"To by jsi byla moc hodná!"

"Nebyla, já už jsem!" Zazubí se ten nezmar a vydáme se na cestu.

Je to skvělá společnice, jen co je pravda. Každou chvíli se lámu smíchy nějaké její povedené poznámce, ledy se brzy prolomí i z mé strany a dokážu se s ní rozumně(No, Ellie a rozumnost jsou dva protiklady) bavit.

Přesně takhle jsem chtěla své poslední chvíle prožít.

"Počkej, sleču se, je mi horko," zastavím se, abych si stáhla mikinu. Nastavím holá ramena večernímu sluníčku, ač je říjen, krásně hřeje!

"Jojoo.. No a tak jsem jí zavolala, to by asi udělal každý, ale..."

Zamrzne v půli pohybu a hypnotizuje moje rameno.

"Co se děje?" Nechápu její náhlou změnu nálady.

Beze slova se vrhne k mému rameni a opatrně se dotkne mého ohnivého ornamentu.

"Co to je, Feyre?"

"No... To je dlouhá historka.."

"Nevadí! Vyprávěj!"

A tak jí vyprávím o tom, jak se můj život obrátil vzhůru nohama, osudným požárem začínaje a výletem za Strangem konče.

Ellie na mě chvíli neutěšeně zírá a... A pak se mi vrhne kolem krku.

"Nikdy bych si nepomyslela, že může být někdo s podobným handicapem jako já!!" Odtáhne se ode mne a setře si slzy dojetí. Dost dobře jí nechápu.

Potom si vyhrne rukáv a já rázem prozřím.