Selekce [dokončeno]

Zapomenout ✔ 53

,,Tak Lili, co se stalo tvůj výraz byl celkem mrtvolný, když si vyšla z princovi komnaty."
,,Vážně ten pohled nebyl veselý." Snažím se dát naději, jelikož jsem to takhle ze začátku i chtěla..
,,Ne, byl děsivý, tak co se stalo ?"
Zeptá se a chytne mě za ruku a poukáže na to abych si sedla na postel a já to tak i udělám a on mě následuje.
,,Viděla jsem Miu a Sama, jak se líbají a vsadím se, že to u polibku neskončilo a ani si mě nevšimli." Vydechnu suše a položím si hlavu na jeho rameno.
,,Vím, že to nebylo příjemné to je i na tobě vidět, ale třeba to tak má být." Zkusí to.
,,Víš myslela jsem si, že vlastně já jsem ta hlavní postava, ale nejsem je to Mia ta to měla těžké a já to jen zhoršovala.
Já jsem ta záporná postava." Řeknu přesně to co si myslím.
,,Lili, každý je hlavní hrdina a každý má jiný příběh a i každý je záporná postava pro jinou osobu a Mia tě má ráda, tak buď v pohodě." Obmotá mi ruce kolem ramen.
,,Jo já vím, ale myslím, že v podvědomí mě vážně ráda nemá."
,,Tak jako ty jí." Řekne Austin.
,,Ne to ne jen nevím jestli mám být smutná a nebo šťastná za ní." Uvelebím se na Austinově klíně.
,,To je na tobě jestli to dokážeš překousnout." Pohladí mě po vlasech.
,,Jenže to já právě nevím." Zavrtím se.
,,Tím pádem na to musíš přijít."
Já se usměju a kývnu na to, že má jistě pravdu.
,,A jak se má Damon ?" Zeptám se.
,,Nevím je celkem v pořádku, ale nejspíš čeká pořád na tvoji odpověď, ale jak jsem viděl šla jsi za princem kvůli tomu, abys svěřila své pravé city k němu." A jen jak to dořekne, tak velmi hlasitě vydechnu.
,,Jo, ale stejně jsem si nebyla jistá, tak jako vždy, ale Damona mám v srdci velmi hluboko, ale jak se spolu teď nebavíme, cítím jak se mi vzdaluje."
,,Hele Lili, možná bys měla zapomenout, vím je to blbá rada, ale když jsi nejsi stoprocentně jistá, tak radši nedávej falešnou naději.
Myslel jsem si, že Damon je přesně pro tebe, ale po dnešku si nejsem jistý zda to tak doopravdy je." Poví ke mě s zamýšleným výrazem, který říká tato rada je poslední co zbývá a já se jí chytím a neměla bych se jí pustit.
,,Jo měla bych to nechat být a přežít tu ten zbývající čas a prostě odejít domů a zapomenout na to co se tu stalo." Vydechnu a cítím, jak moje srdce chce protestovat, ale v tuto chvíli převládá nademnou mozek a nejspíš je to tak lepší.
,,Ale na mě doufám nechceš zapomenout." Ušklíbne se.
,,Neboj mě se jen, tak nezbavíš." Usměju se.
,,To ani nechci." Oplatí mi úsměv. ,, Počkej budu ti psát každý den." A on se zasměje.
,,To jsem zvědav."
Další kapitola je tu a prázdniny pryč, ale i tak jsem si je užila a co vy? A doufám, že se vám kapitola líbí.                                                       Vaše minisyle