Selekce [dokončeno]

Čas to spravil ✔ 57

Sedím v komnatě na posteli a čtu si knížku ze, které si nic nepamatuju jako bych přečetla větu, kterou po chvíli zapomenu.
Nemám dobrý pocit a tak proto nejspíš je mé soustředění na bodu mrazu.
V komnatě jsem sama, né že bych to, tak chtěla, ale bohužel se to tak setkalo.
Austin prý musí být v jídelní hale a Arthur má na jeden den volno.
Prý ho potřebuje, ale teď je málo strážných a tak se musí vrátit zítra ráno.
Popravdě bych taky brala dovolenou. Jenže tento pobyt není má práce, ale vlastně už je to má volba, která postrádá volnost.
Cítím se špatně a vlastně hloupě, jak jsem si mohla myslet, že bych k Samuelovi mohla někdy patřit.
Možná patřit ano, ale ne v romantickém slova smyslu.
Opravdu je mi z toho na nic a cítím se trapně.
Kéž bych to pochopila dřív nebo kdyby tu byl Damon.
V tu chvíli se od dveří objeví zvuk zmáčknutí kliky a já vím, že se tam objeví a tím se mi splní mé přání.
,,Ahoj." Usměju se na Damona.
,,Ahoj, ty nespíš ?" Zeptá se překvapeně.
,,A co by jsi dělal, kdyby ano?" Pozvednu obočí a on sklopí pohled.
,,Někdy se sem stavím." ,, Vážně, nikdy jsem si nevšimla."
A na to, že se na mě chodí dívat, když spím mi přijde neuvěřitelné a možná i divné.
Jak jsem musela vypadat.
No určitě hrozně a na to zčervenám.
,,Teď mi to přijde trapné." Podrbe se na zátylku.
,,To nemusí a pojď dál." Usměju se a on se posadí na židli vedle mé postele. Nad tím zavrtím nesouhlasně hlavou a jdu do sedu a posunu se, aby pochopil, že má jít vedle mě na postel. On se nejistě usměje a jde vedle mě. Přijde mi zvláštní, že je Damon nervózní, ale každý má takové chvíle.
,,Jak se vůbec máš ?" Zeptám se a tím chci rozpoutat konverzaci, která jaksi vázne.
,,Jo fajn." Zamumlá jen a můj pokus se zdá zbytečný.
,,Jen, když už jsme tady, tak jak to máš s princem ?"zeptá se a teď jsem to já kdo je nervózní.
,,No já.." zablekotám.
,,Nebuď nervózní můžeš být upřímná." Podívá se na mě.
,,Ne to není tím jen nechápu, proč jsem byla tak slepá." Sklopím pohled.
,,Jak slepá ?"
,,No tím, že lásku mám přímo před sebou, ale já se radši zaobírala někým jiným, ale teď jsem konečně otevřela své oči." Řeknu.
,,Kdo je tvá láska ?" Zeptá se a já na něj kouknu.
,,Ty." špitnu skoro neslyšně.
,,Kdo ?" Zeptá se znovu.
,,Damon Smith." Řeknu víc nahlas.
,,Já ?" Zeptá se udiveně a já zakývu hlavou.
,,Lili.." začne a já ihned vyhrknu.
,,Nevadí, že ty už mě nechceš sama jsem to zkazila a chápu, že teď chceš být se Sol."
,,Cože ?" Podívá se na mě vyděšeně.
,,Lili já určitě se Sol nic nemám, není to můj typ a navíc se jí líbí Arthur." Zasměje se.
,,Vážně to mu musím říct." Usměju se a to nejen kvůli tomu, že se mají rádi navzájem, ale kvůli tomu, že s Damonem spolu nic nemají.
,,Ne to ne Sol by mě zabila, sama říká, že se snaží o to ho odradit a chová se k němu chladně." Zděsí se.
,,To Arthur taky.
Snaží od ní být co nejdál i taky kvůli tomu si vyměnil místo s tebou na služby, aby nemusel být s ní a neměl jí čím dál víc rád."
,,Nepřipomíná ti to někoho ?" Zeptá se a pozvedne obočí.
,,Možná někoho kdo se za poslední měsíce docela změnil." Usměju se smutně.
,,Sice se změnil, ale pořád je to ten samý člověk, kterého miluju." Usměje se na mě a já se po dlouhé době zase ztrácím v jeho očích.
,,Vážně ?" Špitnu nejistě.
,,Já ano, ale co ty už víš co chceš nebo spíš koho ?" Zeptá se a já vím, že už mu nechci ani za nic ublížit a proto povím pravdu.
,,Damone nebudu ti lhát vždycky budu vás oba milovat, ale chci být s tebou, protože mé srdce se už rozhodlo a vlastně i má mysl se nad tomto rozhodnutí podílela.
Já patřím k tobě, je to tak." Vydechnu z těžka.
,,Dobře tedy." A obejme mě a já se k němu natisknu co nejblíže a vím, že se ho nehodlám pustit.
Už ne přežiju tu do konce Selekce a budu volná...
Další kapitola a já si říkám, že psaní je pro mě důležité čím dál více. Člověk si musí odpočinout od reality, ale zase někdy si musí odpočinout i od toho psaní a čtení. Někdy všichni potřebujeme pauzu prostě jen tak vypnout jenže to není jednoduché. Někdy prožíváme krásné chvíle a někdy zase ne tak moc hezké. Když nám někdo ublíží, lže jsme smutní, ale vždy se musíme postavit a jít dál nebo se snažit odpustit či pochopit dotyčnou osobu, ale to někdy nejde a to je právě ta cena lidskosti. Jsem se rozepsala, ale nějak jsem prostě musela. Děkuji minisyle