Selekce [dokončeno]

Pod kontrolou ✔ 56

Cítím pohledy všech.
Samuel se na mě dívá a je jasné, že pochpopil, že jsem zpívala k němu. Miin obličej potvrdil to, že i ona to pochopila.
Jenže ticho v sále se mi nelíbí.
Po chvíli začne někdo tleskat a všichni se přidají a já si oddechnu, že tíživé ticho je pryč.
Jdu z pódia a uvidím Samuela, jak jde ke mě, ale já s ním teď nechci mluvit. Nemám na to sílu.
Tak se otočím k odchodu a do někoho narazím.
,,Promiň." špitnu.
,,To nevadí, jsi v pořádku ?" Zeptá se mě a já přikývnu a on mě obejme.
,,Moc mě všechno mrzí, víš to, že jo ?" Pošeptám v objetí a v tu chvíli si neuvědomím, že by se na nás mohl někdo dívat.
,,Je to i má chyba." A na to já zavrtím záporně hlavou.
,,Ne není Damone." A odstoupím od něj a jdu směrem k Arthurovi.
A jak vidím skoro nikdo si mě nevšímal, až na Samuela s Miou, tedy doufám, že mě nikdo neviděl.
,,Byla jsi úžasná." Usměje se na mě Arthur.
,,Měla jsi pravdu tato písnička ti opravdu sedla jako by si přesně cítila to co jsi zpívala."
,,Tak to i bylo." Špitnu a Arthur se smutně usměje.
,,Chceš už jít do komnaty ?" Zeptá se a dá mi lehce ruku na rameno.
,,Jo chci." Usměju se a společně jdeme na chodbu.
,,Lili ?" Řekne někdo za námi a já leknutím nadskočím a lehce drknu do Arthura.
,,Mohl bych si na chvíli promluvit se slečnou Lili ?" Zeptá se Samuel na to, aby jsme tu zůstali sami a bojím se na něj pohlédnout.
,,Promiňte výsosti, ale slečně není dobře a tak nechci, aby byla rušena." Řekne, ukolní se a vede mě od něj pryč a já se nestačím divit.
,,Děkuju." usměju se na něj přívětivě.
,,Nemáš zač, sice nechápu oč běží, ale ani to vědět nepotřebuju, protože mi je jasné, že princ v tom hraje zásadní roli."  Dá mi ruce kolem pasu a já se usměju.
Sice nevím zda má Samuel zásadní roli, ale vím, že rozhodně nějakou má a vlastně vždy bude mít.
,,Ještě jednou děkuju." Usměju se.
,,Už neděkuj." Zasměje se.
,,Půjdeme zítra do tělocvičny ?" Zeptám se.
,,Jo jistě, když chceš."  Přikývne.
,,Mě teď je jedno zda chci já, ale zajímá mě zda chceš i ty." Pohlédnu na něj.
,,S tebou jsi opravdu rozumím, byl bych asi nemocný, kdybych s tak milou dívkou nechtěl být." Řekne.
,,A jak to jde se Sol ?" Zeptám se.
,,Se slečnou Sol, prosím tě s tou to nejde nijak.
Maximálně mi někdy oplatí pozdrav, když kolem ní projdu a přijde mi, že si je blízká s tím Damonem." Poví ke mě a já se zakuckám.
,,Jak jako blízká ?" Zeptám se, ikdyž nejspíš vím co tím Arthur myslí.
,,No asi jsou si bližší než obyčejní přátelé." Nezaváhá.
,,Aha." Řeknu a křečovitě se usměju. ,, Popravdě se mi to nelíbí." Zamumlá po chvíli.
,,Proč, tím, že když tvé domněnky jsou správné a oni porušují pravidla ?"
A cítím se provinile.
,,Ne to nemyslím ať si každý dělá co uzná z vhodné, ale..." A svou řeč zastaví.
,,Arthure co myslíš, v klidu mi to řekni slibuji, že ani za nic neřeknu co mi povíš, pokud to tak budeš chtít."
A snažím se o úsměv.
,,Víš, přes to, jak je slečna Sol otravná se mi líbí a chtěl bych jí lépe poznat." Svěří se mi a já se zasměju.
,,Tak proč sis vyměnil s Damonem služby ?" Nechápu jeho počínání.
,,Abych se od ní držel dál samozřejmě." Poví jednoduše a vím co myslí.
,,Nechceš, aby se jí něco kvůli tobě stalo." Ani se neptám jen čistě oznamuju.
A on mi jen kývne na souhlas.
,,Je mi to líto." Podívám se do jeho šedomodrých očí.
,,Nemusí." A já ho obejmu.
,,Jo já vím."
Tak tady je další kapitola a já doufám, že se vám líbí. Dneska se cítím hrozně a musím říci, že psaní mě na chvíli odtáhne od reality a uklidní mě. Nevím jestli to tak někdo taky má, ale mě to opravdu pomáhá.
Vaše minisyle