Selekce [dokončeno]

Malé překvapení ✔ 64

Čekám na to až bude letadlo připravené k odletu a přemýšlím nad tím zda ten zítřejší pohřeb zvládnu.
,,Lili doufám, že ti nevadí, že jsem s tebou jela já a ne třeba Viol?" řekne dívka a tím pádem mě vyruší z mého přemítání.
,,Ne, jistěže ne Lydie ba naopak jsem ráda." a vlastně je to pravda, chci se rozloučit s Arthurem s co nejméně známými lidmi za zády a tady Lydii moc dobře neznám a to mi vyhovuje.
,,Ne kluku kam to jdeš!" uslyším a podívám se k tomu křiku.
,,Pusťte ho." křiknu.
,,Ale slečno.." namítne jeden z mých dvanácti strážných.
,,Říkám pustit." a on tak učiní.
,,Děkuju." usměje se na mě malý kluk a opatrně mě obejme a já si ho vezmu do náruče."
,,Copak tu děláš Martine?" zeptám se.
,,Lili, no já nevím, kam mám jít."
,,Jak je to možné, kde máš rodiče?" zeptám se vyděšeně a on zesmutní a ukáže na nebe.
,,Jsou mrtví, zabili je nějací muži." a já zalapám po dechu.
,,Je mi to líto Martine." a pohladím ho po rameni.
,,Mohl bych být u tebe?"
Já se na něj podívám a vyděšeně se rozhlédnu okolo a všichni vrtí hlavami ať to nedělám, ale na to já nemám to srdce a hlavně Martin je velice chytrý a milý nemohu ho jen, tak nechat na ulici.
,,Jistěže můžeš, ale já zrovna odlétám, můžeš jet se mnou za dva dny se vracíme, chceš tedy jet?"
,,Jo chci." vypískne.
,,Slečno, vaše letadlo je připraveno." A já přikývnu.
,,Tak jdeme." usměju se na Martina a chytnu ho za ruku a střetnu se s pohledem Lydie, který říká, že toto bude pořádný malér.
,,Páni." usměje se Martin, když vstoupíme do letadla.
,,Krása, co?
,,To jo."
Celou cestu jsem si hrála s Martinem a musím říct, že se mi nelíbí ho potom dát někam od sebe pryč, jenže nechat jsi ho jen, tak na zámku také nemůžu.
Kdybych byla doma budiž, ale takto ne a ještě jako budoucí manželka Sama, jednoduše nechat jsi ho nemůžu, sice si pořád namlouvam, že Samuel přijde s nějakým nápadem nebo se přizná, ale vypadá to čím dál více bídně.
,,Vystupujeme." Podívám se na Martina a ten mi vyskočí do náručí.
,,No dobře, ale ne že si budeš zvykat na takový luksus jako nechození po svých.
Hned když vyjdu a s Martinem v náručí uslyším obrovský nadšený jekot, jako kdybych už patřila do královské rodiny.
Samozřejmě fotografové a novináři také jsou všude.
,,Slečno?" zavolá někdo a já se otočím.
,,Kdo je tento chlapec?",,To je můj kamarád a já se on něj budu teď malou chvíli starat." Odpovím.
,,A slečno zůstanete tu a nebo se vrátíte do paláce?" zeptá se někdo další a já ani nezaregistruju kdo a tak mluvím ke všem.
,,Vrátím se do paláce." řeknu jednoduše.
,,Jak je to mezi vámi a princem?",,Toto je naše soukromí, ale rozumíme si." povím jen.
,,To víme, ale zajímá nás zda mezi vámi stále přetrvává romantický vztah."
,,Omlouvám se na tuto otázku, nehodlám odpovídat a vyhlížím strážné, aby mě odsud konečně vyzvedli.
,,A je pravda, že jste tu kvůli pohřbu strážného?" zeptá se mladá novinářka.
,,Ano je to tak." přikývne.
,,A jaký vztah jste mezi sebou měli?"
,,Byli jsme velice dobří přátelé."
,,Jak zemřel, byla jste u toho?"
Jen, když tuto otázku uslyším mé tělo stuhne a je mi jasné, že má snaha o milý úsměv se změnil v bolestivou grimasu.
Naštěstí v tuto chvíli pro mě přijdou strážní.
,,Děkuji za otázky, ale už musím jít." všichni už začnou tleskat a udělají mi místo, abych mohla projít.
Normálně bych šla před svůj dům pěšky, jenže teď je tu spousta lidí a také pro mou ochranu jedeme autem..
Takže další kapitola vím docela pozdě, ale já jsem vás varovala. Nevím, kdy napíšu další kapitolu, ale uvidím kolik budu mít času a taky nálady do psaní.
Snad se vám kapitola líbila a budu ráda za každý ohlas
Vaše minisyle