Au Pair |k.th

3.

O pár týdnů později

Z nohou jsem si sundala boty a uklidila je do botníku. „Soo!" přiběhla ke mně radostně hnědovlasá dívenka a obejmula mou nohu. „No ahoj" přidřepla jsem si a vzala si ji do náruče. „Jak jsi se vyspinkala?" přešla jsem s ní do obývacího pokoje a posadila ji na pohovku. „Zdálo se mi o jednorožcích" zasmála se a pustila si televizi, kde právě začali dávat Spongeboba.

Yuri jsem nechala koukat na pohádku a vydala se do kuchyně. „Ahoj Brigit" pozdravila jsem postarší ženu a posadila se na židli v rohu místnosti. „Ahoj Soo" opětovala mi úsměv a ruce si otřela do utěrky. „Pan Kim už asi odjel, co?" zeptala jsem se, jelikož jsem ho ještě za tu dobu ani jednou nepotkala. „Není. Už v brzkých hodinách ranních musel odjet, nutně ho potřebovali v práci" falešně se usmála a znovu se pustila do vaření. Pouze jsem si nad tím povzdechla a vrátila se zpět za Yuri.

„Nechceš se jít projít třeba na hřiště, Yuri?" posadila jsem se vedle ní a zpozorovala, že pohádka, na kterou se dívala, právě skončila. „Jo!" vykřikla nadšeně a hned na to se rozutíkala do pokojíčku se převléknout.

Vedla jsem ji za ručičku do parku, kde se nacházelo hřiště, které nebylo zas tak daleko. Vůbec jsem nečekala, že si na mě tak rychle zvykne. Chovala se ke mně skoro jako ke své matce, což jsem trošku chápala.

Yuri mi svou malou ručičku vytrhla a rozeběhla se k houpačce, kterou právě opustilo nějaké dítě. „Yuri, počkej na mě!" zakřičela jsem na ni, ale ona se nezastavila.

„Budeš mě houpat" udělala na mě psí očka, poté co jsem k ní celá udýchaná doběhla. „Jo, ale příště mi neutíkej" pohrozila jsem a posadila ji na houpačku, jelikož byla menší a nedokázala se tam sama posadit.

Když jsem ji tak houpala, připadala jsem si jako jedna z těch maminek, co chodí se svými dětmi ven a společně se smějí a užívají si přítomnost toho druhého.

Jednou bych chtěla mít dcerku jako je Yuri, ale obávám se, že si nikoho nenajdu. Nikdy mě moc kluci nechtěli, teda takhle mě to samotné připadalo.

„Víš Soo, mám tě moc moc ráda" řekla a dala mi pusinku na levé líčko, když jsme už delší dobu seděli na lavičce. „Já tebe taky" pohladila jsem ji po vlasech a přitáhla do obětí. „Půjdeme už domů?" odtáhla se a smutně se na mě podívala. Jen jsem přikývla a znovu ji chytila za ručičku.

„Jsme doma!" křikla do prostoru domu a rovnou šla do pokoje si asi hrát. Jen jsem nad ní zavrtěla hlavou a s úsměvem na tváři šla do obýváku, kde se nacházela Brigit.

„Vy už jste tady?" řekla překvapeně a udělala místo na gauči. „Jo jo" přikývla jsem a posadila se vedle ní. Dívala se na nějaký dokument o přírodě, což mě vůbec nebavilo.

„Půjdu se podívat za Yuri" stoupla jsem si a vyšla z obýváku do prostorné místnosti, kde se nacházely ty ohromné schody.

Zaťukala jsem na dveře od pokoje a rovnou vešla bez jakéhokoliv pozvání. Porozhlédla jsem se po pokojíku a uviděla ji sedět na postýlce plakat. „Ježišky, proč pláčeš?!" rychle jsem k ní přešla a vzala si ji do náruče.

„To bude dobrý" konejšila jsem ji a houpala se s ní ze strany na stranu, ale stále nepřestávala brečet. „Řekneš mi už proč brečíš?" odtáhla jsem si ji od sebe a utřela ji slzičky, které ji tekly po tvářích.

„Chci maminku" znovu se rozplakala a v tu dobu jsem nevěděla, co mám dělat. Neměla jsem tušení, co bych ji mohla říct, jelikož já měla maminku vždy u sebe, ale poté jsem si vzpomněla na tátu.

„Víš, já zase nemám tatínka," odmlčela jsem se na chvíli a podívala se na Yuri, která se ode mne odtáhla. „Umřel při nehodě, když mi byly takový tři roky, tak jako tobě je teď. Byla jsem strašně moc smutná, hodně mi chyběl, ale musela jsem se s tím naučit žít. Stále mi chybí, ale život jde dál a ty se tím nesmíš nechat zastrašit. Vím, že ti maminka hodně chybí, ale máš ještě tatínka. Ten tě nikdy neopustí, miluje tě a to hodně. Nedokázal by tě opustit a kdyby tě teď viděl brečet, byl by hodně smutný a to ty nechceš, že ne?" skončila jsem svůj menší monolog a podívala se na dívenku, která přestala plakat.

„Ne" zavrtěla hlavičkou a zívla si. Podívala jsem se tedy ven, kde už byla tma a tak jsem usoudila, že by už měla jít spinkat. „No tak vidíš" usmála jsem se na ni a pomohla ji se převléknout do pyžámka.

„Přijdeš zítra?" podívala se na mě a ručičky omotala kolem mého krku. "Neboj, já tě tu nenechám samotnou" usmála jsem se a přikryla ji peřinkou. „Dobrou noc" řekla jsem a dala jí malou pusinku na čelíčko. Už nic neodpověděla, jelikož usnula.

Naposledy jsem se na ni podívala a poté zavřela dveře od jejího pokojíku. Když jsem se otočila, něco neboli spíše někdo za mnou stál. Nevěděla jsem to a proto mé tělo narazila do něčeho měkkého a zároveň nepopsatelně svalnatého.

Trošičku delší kapitola než jsem předpokládala, ale to myslím, že vám vadit nebude. Rovnou už vím, že vy víte do koho Soo narazila:)

Doufám, že se vám kapitola líbila

~Jemun